REKLAMA

Jak budou vypadat budoucí knihovny?


Budoucnost knihoven především záleží na tom, jak se budou umět vyrovnat s internetem a elektronickými knihami, které jsou dnes na internetu stále více dostupné.

Již několik dní je možné navštívit novou budovu Národní technické knihovny, kde díky záznamům na schodech po jejich překonání můžete zjistit, kolik jste přitom spálili kalorií. Nebo si u téhož schodiště porovnat dobu, kterou vám jeho vyjití trvalo, s rekordem, který je u schodiště zaznamenaný. Či si volit jednotlivé místnosti podle toho, nakolik odhadujete výšku svého IQ.

Různých vizí knihovnické budoucnosti je samozřejmě hodně: kupříkladu jedna nizozemská knihovna roku 2000 oslavovala čtyřicet let své existence tím, že vytvořila projekt několika velmi odlišných typů knihoven, jak by podle tvůrců mohly fungovat v roce 2040. Patří mezi ně třeba Hormon-Bibliothek (knihovna pro zamilované) nebo Survival-Bibliothek, která vychází z toho, že člověk si nejvíce váží toho, oč musí dlouho usilovat, takže toto je typ knihovny rozptýlené v krajině, kde čtenáři musí po svých knihách namáhavě pátrat (jako v nějaké bojovce).


Kostnice, náš vzor

Budoucnost knihoven především záleží na tom, jak se budou umět vyrovnat s internetem a elektronickými knihami, které jsou dnes na internetu stále více dostupné. Situace českých knihoven je přitom v oblasti přístupu k elektronickým knihám nepřekvapivě mnohem horší než v knihovnách západních.

Zahraniční knihovny totiž na rozdíl od těch našich mají peníze na to, aby hromadně nakupovaly digitální verze nově vycházejících knih. Proto je alespoň z mého hlediska zajímavý, i když pro mnohé kontroverzní projekt Google books: Google skenuje knihy uložené v partnerských knihovnách (zejména na amerických univerzitách), ukládá snímky jejich stránek i automaticky převedený text ve své databázi a umožňuje v nich vyhledávání. Některé knihy, u kterých se předpokládá, že jsou kompletně volným dílem, je možné zobrazit a stáhnout celé.

Google je kritizován zato, že naskenováním knih, vytvořením elektronické databáze a zobrazováním krátkých výňatků bez povolení držitelů autorských práv tato práva porušil. Google tedy nedávno uzavřel návrh smlouvy na vyrovnání s nakladateli a autory ve věci autorských práv, ale i ten je kritizován. Podle společnosti Dilia se totiž nevychází z premisy, že autor by měl dávat svolení k digitalizaci svého díla, ale naopak sám musí kontaktovat Google a dát jejím zástupcům vědět, že s digitalizací nesouhlasí, jinak k ní automaticky dojde.

V situaci, kdy ovšem ke spoustě témat na území celé České republiky není jediná kniha, a kdy třeba v univerzitní knihovně v německé Kostnici mají studenti v mnoha oborech širší výběr literatury než ve všech knihovnách ČR dohromady, jsou služby Google books opravdu neocenitelné. I v rámci tzv. omezeného náhledu si zde totiž můžete u nás nesehnatelnou knihu přečíst skoro celou, nebo aspoň z velké části. Můžeme přitom jen závidět americkým knihovnám, se kterými Google uzavřel smlouvu o tom, že u nich bude možné pročítat miliony naskenovaných knih v plném znění, ale i to, k čemu má nyní člověk žijící v ČR díky Google books přístup, je jedinečné.

Takto to alespoň hodnotím já, z hlediska člověka, který o knihách často píše. Jiný je samozřejmě pohled autorů - musím říct, že když jsem se ptal svého nakladatele, který vydal zatím moji jedinou knihu, odpověděl mi, že s Googlem zatím nejednal („nejsme Oxford University Press"). Osobně by mi ovšem digitalizace mé knihy nevadila, a v globálním měřítku se vůbec nebojím, že by naše české knihy byly hromadně vykrádány Američany, kteří by se kvůli tomu začali učit česky. Připojme ještě, že třeba Národní knihovna u některých cizojazyčných knih ve svém katalogu nabízí přepnutí na Google books, a dále, že v zahraničí vycházejí i texty o tom, jak se knihovny mohou od Google učit a inspirovat.


Podmnožina sítě


Ve vztahu knihoven a internetu nejde o přímou konkurenci: mnoho lidí využívá přístup k internetu právě v knihovnách, naopak knihovny a jejich katalogy jsou odkudkoli přístupné přes internet. Pokud však budeme uvažovat v rámci „konkurenčního" modelu, pak mnozí soudí, že přese všechny snahy knihovny nejsou v konkurenci s internetem příliš úspěšné. Zdá se to pochopitelné: proč by lidé vůbec do knihoven a na jejich internetové stránky měli chodit, když jim úplně stačí ta hromada informací, které najdou na internetu nebo v novinách a opravdu nepotřebují tu masu ještě dále rozmnožovat.

Pokud by ovšem knihovny dokázaly lidem pomáhat v orientaci, které informace jsou věrohodné a které ne, přitom nějak spolupracovaly s internetovými encyklopediemi jako je třeba Wikipedie, měly by jistě šanci. Pro příslušníky mé generace je právě Wikipedie naprosto základní a nepostradatelná pomůcka při vyhledávání informací (hlavně těch, které se dají najít v její německé a anglické verzi) a když se zabývám nějakým tématem, snažím se o to, aby knihy k tomuto tématu uvedené ve Wikipedii byly zastoupeny v Národní knihovně. Pokud by ale toto české knihovny dělaly systematicky a u jednotlivých hesel by třeba i bylo uvedeno, ve které knihovně v Čechách se daná kniha nachází, mnoho lidí by to přilákalo. Je pravda, že u některých autorů už dnes i česká Wikipedie nabízí přepnutí do katalogu Národní knihovny, abyste zjistili, které knihy daného autora vlastní, ale to je málo.

Knihovny dnes totiž tvoří jen velmi malou podmnožinu v oné široké síti internetu, a pokud nebudou dostatečně flexibilní, budou podmnožinou stále marginálnější. Důkazem toho může být snad i to, že když v loňském roce vyšlo speciální číslo Revue Prostor s názvem Výbuch informatické bomby: a co dál?, ani jeden příspěvek tam nebyl věnován knihovnám, knihovníkům či informačním pracovníkům jako někomu, kdo by s přemírou informací mohl pomoci, knihovny prostě vůbec nebyly brány v potaz.


Literární seznamka


Knihovny by mohly v budoucnosti také ještě více než dnes plnit funkci komunitních center: v současné společnosti, kdy lidé tráví hodně času u počítače a kdy mnozí jako hlavní nevýhodu současného života uvádějí samotu, by se měla či mohla uplatňovat a prohlubovat role knihoven jako tvůrce sociálních sítí, mnohé západní knihovny se již dnes prezentují na Facebooku, kde se člověk může přihlásit jako přítel dané knihovny: v budoucnosti by při knihovnách mohly vznikat nejen sítě lidí preferujících určitého autora či diskusní skupiny debatující o dané knize, ale knihovna by mohla sloužit i jako přímý zprostředkovatel seznámení: třeba i jako klasická „seznamovací kancelář", kde by jednou z charakteristik při výběru partnera byl i literární vkus.

Je možné obecně prohlásit, že současnost amerických knihoven je v jistém smyslu vzdálenou budoucností knihoven českých: ve Spojených státech se tedy knihovny nejen prezentují na Facebooku, ale například řada univerzitních knihoven už při půjčování používá čtečky elektronických knih. Například v MIT (Massachusetts Institute of Technology) mají tři čtečky, které půjčují na týden pouze svým studentům, vyučujícím a zaměstnancům a zatím pouze s přednastavenými tituly knih (uživatelé si nemohou vybrat, které tituly chtějí).

V jiné americké knihovně zase půjčují nekopírovatelné elektronické knihy tak, že je čtenářovi nahrají na jeho mp3 přehrávač (nebo mu půjčí i ten), a on po třech týdnech musí přijít a knihovníci mu nahrávku opět vymažou (z přehrávače i jeho čtenářského konta). Na můj dotaz mi z knihovny odpověděli, že samozřejmě vědí, že čtenář si nahrávku může vymazat i sám, ale je nutné, aby se tak stalo v místě výpůjčky.


Čipy v mozcích

Při pátrání po budoucnosti knihoven si můžeme vypomoci knihou Objevy 21. století od Érica de Riedmattena. V ní se mimo jiné předpovídá, že v roce 2036 definitivně zaniknou všechna kina a začnou se používat DVD nosiče, které budou jednorázové, nekopírovatelné a s délkou životnosti jen osm hodin.

Podobně by se mohly časem samy automaticky vymazávat nahrávky elektronických knih. Přitom perspektiva čteček v našich knihovnách není tolik vzdálená: s distribucí knih formou ebooku pro čtečky souhlasí velká část českých vydavatelů a ve větším měřítku by dodávání ebooků mělo začít již v tomto roce.

Pojďme ale teď s knihou Objevy 21. století udělat ještě větší časový skok a podívat na předpovídaný konec tohoto století (na vysvětlenou dodám, že autor používá záměrně minulý čas, aby měla kniha charakter jakési kroniky budoucnosti): roku 2096 tedy, podle de Riedmattena, „Francie představila projekt Elephant Memory. Jeho cílem je umožnit žákům končícím školu, kterým hrozí propadnutí, stoprocentní úspěch při závěrečných zkouškách, jimž se kdysi říkalo maturita. A navíc, negramotní dospělí, kterých je čím dál víc, si budou moci díky čipu Double Brain vštípit pravidla psaní a počítání. Ovšem upřednostňovanou cílovou skupinou jsou studenti přípravných tříd. Tak si bude moci student medicíny dálkově nabít mozek souhrnem pojmů z medicínského slovníku, aniž by si je musel dlouhá léta vtloukat do hlavy... Přírodní vědy jsou sice velmi žádané, ovšem i literatura má nadšené adepty. Milovníci krásné literatury nyní mohou vstřebat výběr z nejlepších děl světové literatury všech dob, a to v jakémkoli jazyce. Představte si ten požitek, číst Goetha, Tolstého nebo Faulknera v originále!

Umístění čipu je bezbolestné, vyžaduje ovšem krátký chirurgický zákrok pod lokálním umrtvením a předchozí souhlas. Další výhodou je, že jakmile je dotyčné osobě čip transplantován, její vědomosti se mohou neomezeně obohacovat. Bezdrátové napojení na gigantický server Gnosis (řecky to znamená „poznání") umožňuje neustále zlepšovat vědomosti a vstřebat poslední pokroky v technologii nebo nejnovější objevy... Než se ovšem k tomuto stadiu dospělo, bylo třeba převést do číselných kódů miliardy informací..."

Tento text názorně ukazuje, kam by mohla vést současná digitalizace. Můžeme Riedmattenovu vizi samozřejmě kritizovat zato, že hrozí její zneužití samozvanými experty, kteří budou určovat, co si lidé mají myslet, co mají vědět a co ne (jako u George Orwella). Text nijak nerozvíjí ani to, že lidé mají odlišné schopnosti a nadání, a stejně jako selektivně vnímají realitu, také se znalostmi ve svém mozku by každý z nich zacházel trochu jinak - používal by podle mne jen tu část znalostí (zlomek celkového vědění), které by odpovídaly jeho vnitřnímu ustrojení. Každopádně je to myslím vize lákavá, a zaujala by možná nejen Jana Amose Komenského s jeho pansofickými snahami, ale snad i Platona toužícího po živé paměti, jejímiž nositeli by byli živoucí lidé, ne mrtvá písmena (i když je samozřejmě otázka, nakolik je čip zabudovaný v hlavě člověka, nebo spíše už kyborga, „živý").

Klasických knihoven by samozřejmě v takové společnosti vůbec nebylo potřeba, pouze jakéhosi centrálního shromaždiště všeho vědění, které by se automaticky přenášelo do čipů v mozcích všech lidí.


Co umíme a neumíme předpovědět


Všechny možné budoucí trendy, které jsem zatím zmínil - tedy knihovna jako informační či komunitní centrum, půjčování přes elektronické čtečky, čipy zabudované do hlavy - to všechno vzniklo protáhnutím toho, co známe již ze současnosti, do budoucnosti. Když byl ale začátkem tohoto roku v rámci pořadu Meteor osloven Ondřej Neff a profesor Milan Mareš ohledně toho, jak odhadují obecný budoucí vývoj technologií a celé lidské společnosti, oba shodně odmítli spekulovat o technických inovacích, které se podle nich prostě předpovědět nedají. Svět už je totiž podle Mareše takový, že „najust pak vždycky přijde něco, co ony trendy otočí úplně jiným směrem". Velmi podobně se ve zmiňované Revue Prostor věnované informatické bombě vyjádřil Stanislav Komárek: v osmdesátých letech 19. století experti předpovídali, že budou ještě větší vzducholodi, ale ne, že přijdou letadla; ve třicátých letech (jak říká Neff), že se budou stavět stále větší lodě a letadla, ale ne, že nastane éra televize a počítačů. Jestli vám tedy ony mé možné scénáře vývoje knihoven přišly příliš fantazijní, můžeme říci, že jsou možná naopak až příliš přízemní, protože vycházejí jen z toho, co už známe, ale nedokáží předpovědět něco, co je pro nás dnes stěží představitelné, tedy třeba objevení vynálezu, jenž vývoj zcela převrátí. - Komárek se s Neffem shodl také v tom, co se podle nich předpovědět dá: totiž vývoj morálky a lidského chování, protože lidská povaha se v čase tolik nemění, a jako zdařilý příklad uvedli Orwellův román 1984.

V této souvislosti bych rád připomněl i jiný slavný román zabývající se budoucím vývojem společnosti: 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. Budoucí svět zde zastihujeme v době, která je charakterizována neustálým spěchem, hlavně za zábavou; lidé nemají čas ani chuť číst knihy a starat se o něco jiného než o vlastní potěšení. Zájem o literaturu postupně upadá a knihy jsou posléze oficiálně zakázány a knihovny ničeny. Paměť lidstva zůstává v Bradburyho románu zachována jen díky skupině bývalých vysokoškolských profesorů, kteří putují z místa na místo a pamatují si vědomosti z knih (tedy knihy ani knihovny už fyzicky neexistují, jsou uloženy v hlavách lidí, jak si to přál Platon).

Musím tedy konstatovat, že pro knihovny ani Riedmattenova, ani Bradburyho vize nejsou příliš povzbudivé, a jako zaměstnanec knihovny bych měl být rád, že žiju teprve na začátku 21. století.



Autor je kulturolog.

Jan Lukavec


Převzato z www.literarninoviny.cz
(Publikováno se svolením vydavatele 23. září 2009)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Neděle Pondělí Úterý
Dešťové přeháňky
17°C /9°C
Dešťové přeháňky
20°C /9°C
Polojasno
22°C /10°C

REKLAMA
Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace