REKLAMA

Dobrovolníkem na misii ve válčící Africe


Kniha Když padají manga je ojedinělou zpovědí Vojtěcha Bílého. V letech 2013–2014 působil v karmelitánské misii ve Středoafrické republice. Byla to doba konfliktu mezi povstaleckými rebely Sélékou a milicí z domobrany – Antibalakou. Požádali jsme Ester Gerovou, aby pro Literární.cz připravila rozhovor se spoluautorem:

Vaše dílo je vlastně dokumentární próza, v níž používáte rozhovory, zápisky, emaily, skypovou komunikaci a přepis blogu představeného misie otce Aurelia. Jak vlastně kniha vznikala?


Nejsem žádným velkým spisovatelem. Psal jsem ji společně s novinářkou Alenou Scheinostovou. Problematice SAR rozumí, napsala o ní a o mně několik článků. Chtěli jsme, aby to bylo srozumitelné a čtivé. Měl jsem k dispozici tisícovku stran skypové konverzace s Lídou Böhmovou. Zakladatelce obecně prospěšné společnosti SIRIRI jsem v rámci mého pobytu v SAR útržkovitě popisoval, co se dělo. Pak jsme hledali v zajímavém blogu otce Aurelia, emailech a dopisech bozoumských dětí muslimům.

 



V knize píšete, že jste byl během konfliktu pro ČR exkluzivním zdrojem, přesto Vás kontaktovali hlavně novináři z BBC. Čím si to vysvětlujete?


BBC má trochu jiné možnosti, přitom nejde jen o větší rozpočet, její mediální záběr je celosvětový. Novináři s námi kromě telefonického kontaktu strávili několik dní, natáčeli, provázel jsem je. Ač tamější konflikt rozhodně nebyl bezvýznamnou potyčkou uprostřed Afriky, čeští žurnalisté stav v SAR téměř nekomentují. Pokud o něm informují, tak velmi zkresleně, až bulvárně, asi takto: „Ve Středoafrické republice bylo zabito šest slonů v parku.“ Nikdo se nebaví o tom, kolik lidí ten den zemřelo, proč došlo k jejich vyhlazení, jelikož to samozřejmě bylo v situaci, kdy Séléka převzala moc a ochránci parku museli utéct. O SAR se v českých médiích začalo mluvit pozdě, teprve, až když se v zahraničním zpravodajství v hlavních titulcích objevovalo slovní spojení „hrozí genocida“.

Francouzský generál Soriano veřejně slíbil, že se o pořádek v Bozoum postará, za dvě hodiny odjel…

Potřebovali jsme pomoc zvenčí a podařilo se nám vytvořit tlak přes kontakty na Velvyslanectví Francouzské republiky, v Evropské unii, na Ministerstvu zahraničí. Francouzští vojáci přijeli za pět minut dvanáct, na misii se ukázal velitel operace Sangaris, velké francouzské intervence v SAR, generál Soriano. Na kamery BFM TV a armádního zpravodajství prohlašoval, že je na čase odzbrojit nekontrolovatelné ozbrojené složky v Bozoum a nastolit pořádek. Představil plán, navštívil svoje jednotky a odletěl. Dva dny nato se francouzské vojsko sbalilo a odjelo. Soriano naši situaci zásadně zhoršil, jelikož oficiální autorita mohla situaci změnit. Místo toho se vojáci stáhli a rebelové ze Séléky se cítili nedotknutelní, pro nás tím více nebezpeční.

Tlak na média a ostatní instituce tedy konflikt posílil?

Média označila konflikt za muslimsko-křesťanský. Arabů, původem ze severu, žijících v SAR po generace, je zhruba patnáct procent. Původní většinové středoafrické obyvatelstvo jsou převážně animisté, či křesťané. Obě komunity vedle sebe žily bez větších problémů. Séléka je tvořena žoldáky ze severu (Čadu a Súdánu), tedy lidmi určitého etnika, které lidově nazýváme Arabové, kulturně a nábožensky jsou to muslimové. Povstalci nejednali ve jménu Alláha, ani náboženství. Všichni jeli v drogách, velmi intenzivně pili. Předváděli primitivní formu barbarství a zločinectví v touze po moci a penězích. Séléka po vstupu do země začala utlačovat původní středoafrické obyvatelstvo, na minoritě Arabů se nedopouštěla tak velkých zločinů. Segregativní přístup vytvořil tlaky mezi skupinami: původní středoafričtí zemědělci se postupem času začali bránit a vznikla Antibalaka. Násilí mezi dvěma skupinami také díky mediálnímu příspěvku přerostlo v konflikt mezi křesťany a muslimy.

A co kmen M´Bororo?

To jsou kočovní pastevci, kulturně a etnicky patří k severní Africe. Média je hodila do jednoho pytle se Sélékou a Araby. Nenávist Antibalaky byla přitom v první fázi zaměřena výhradně na Séléku.

Jak jste zvládal přeměnu role z učitele francouzštiny, religionistiky, biologie a tělocviku v roli dobrovolníka poskytujícího péči uprchlíkům na misii?

Na tuto roli jsem nebyl na rozdíl od role učitele připraven. Nejdříve jsem pomáhal jedné františkánce ošetřovat nemocné. Pak jsem distribuoval potraviny. Za nejvíc přínosné považuji, že jsem tam byl, hrál si a pravidelně mluvil s dětmi. Snažil jsem se vytvořit dobrou atmosféru.

Bál jste se někdy na misii o svou bezpečnost?


Samozřejmě, báli jsme se všichni. Mnohokrát byl útok na misii vyloženě na spadnutí, Séléka nás chtěla všechny pozabíjet. Vybuchla raketa, kulky nám svištěly nad hlavou. Měl jsem malé srdíčko, nebyl to ale strach, který by mi nedovolil fungovat. Jelikož tam bylo v krušných chvílích šest tisíc uprchlíků, potřebovali naší pozornost a podporu.

Muselo se Vám ulevit, když Africká unie vyprovodila Séléku do Čadské republiky, poté, co ji odzbrojila.


Africká unie s čadskou armádou učinila jeden z mnoha odsunů, jenž v SAR tehdy probíhaly. Byl to radostný moment, podařilo se odstranit aktuální problém: Séléka byla přemístěna pryč. Spolu s ní byla ale donucena odjet celá muslimská komunita v Bozoum, což bylo více jak dva tisíce lidí. Mezi nimi byli mí žáci, kamarádi, známí, nebyl to rozhodně důvod k oslavám. Byla to velká prohra pro SAR a mezinárodní společenství, nezbývalo jim, než takto ochránit minoritu ve velkém nebezpečí.

V knize jste popsal, že Antibalaka posléze převzala stanoviště po Séléce.

Pro Antibalaku jsme měli z počátku pochopení, byla v beznadějné situaci, intenzivně šikanovaná bojovala za dobrou věc. Vzala zbraně a začala se bránit. Když násilí eskalovalo a došlo k odsunu Séléky a muslimů, její řádění a opojení mocí přerostlo v další formu rebelie, začala vypalovat a vykrádat opuštěné mešity, obchody muslimů, pronásledovala zbylé muslimy. Snaha pomoci bezbrannému obyvatelstvu se pak otočila proti nám. Když jsem v září přijížděl z hlavního města Banguí do Bozoum, musel jsem projet dvanácti checkpointy, či bariér ozbrojenců ze Séléky, po cestě zpátky tam bylo jedenáct bariér z Antibalaky.

Jak vlastně vznikl název publikace Když padají manga?

Po odeznění největšího konfliktu jsme obnovili výuku a začali fungovat. Boje se velmi podepisovaly na mých žácích. V dubnu, kdy v Bozoum dozrávala manga, začala padat ze stromů. Když narazila na plechovou střechu školy, udělalo to obrovskou ránu. Byla identická s výstřelem z kalašnikovů. V tu chvíli žáci ve třídě strnuli, či s sebou škubli a schovali se pod lavici. Byl to přirozený reflex, tak vznikl název knihy Když padají manga.

Ester Gerová


Převztao z www.literarni.cz
(Publikováno se svolením vydavatele 24. června 2015)

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Úterý Středa Čtvrtek
Déšť
25°C /16°C
Dešťové přeháňky
22°C /14°C
Oblačno
22°C /14°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace