REKLAMA

Stanislav Krupař na stopě sněžného leoparda


Když do ruské Tuvy přijel poprvé, byl učitelem v pasťáku a fotil si do šuplíku. Dnes jeho soubory tiskne německý Die Zeit nebo ruské Geo. Za deset let systematické práce se fotografovi Stanislavu Krupařovi (41) podařilo dostat až na dotek k tuvínským šamanům. A ponořit se hluboko do jejich mytického světa střiženého postsovětským marasmem.

 



S padajícím listím přichází v ruské autonomní oblasti Tuva na hranici s Mongolskem čas, kdy se zbloudilé duše zemřelých vyprovázejí na onen svět. Lidé volají šamany, aby je zbavili otravných nebožtíků, vyslechli si jejich vzkazy ze záhrobí a přinesli jim obětiny. Pro Stanislava Krupaře tím už poněkolikáté v životě přichází období, kdy na několik měsíců opustí svůj pražský byt a odjíždí fotit své životní téma, z něhož jednou vydá knihu. „Nikdo jiný tady šamany systematicky nefotí,“ říká opřený o topení v panelákovém bytě daleko na východě a při rozhovoru na dálku mrká zpoza brýlí do webové kamery.

Co jste dělal minulý týden?
Větší část minulého týdne jsem strávil na horském vandru jen s batohem na hranicích Altaje a Mongolska, nejdivočejší a pro mě nejkrásnější části Tuvy.

Jak vypadá krajina, kterou procházíte?
Můžete si ji představit jako vysokohorské plato s nejnižším bodem okolo dvou tisíc metrů, z něhož se vypíná hřeben s nejvyšším bodem čtyři tisíce metrů. Krajina je to dost holá, jen sem tam jsou rozesetá jezera a kusy modřínového lesa. Když svítí sluníčko, tak je vidět, jak se nádherně vybarvil do žlutohněda. Je to oblast málo obydlená, i když je souvisle obývaná už od doby bronzové. Od té doby se krajina moc nezměnila. Stopy civilizace, které tam člověk vidí, jsou většinou staré čtyři tisíce let. Jsou to velká skytská pohřebiště, ohromné soustředné kruhy z kamenů, které mají někde průměr šest a jinde třicet metrů.

O čem přemýšlíte, když kráčíte Tuvou?
Na hory se chodím toulat a skoro nefotím. Fotografování v krajině člověka znesvobodňuje. Tentokrát jsem vyrazil na osm dní, dřív jsem chodil i na čtyřicet. A za hezkého počasí je všechno snadné, myšlenky se honí hlavou jak ve změněném stavu vědomí, letí jak mraky na obloze. V září už ale občas padá sníh, na vysokohorském platu tentokrát foukal největší vítr za poslední tři roky a byly chvíle, kdy mě vichr strhával ze stezky. V takovém počasí pak nemyslím na nic jiného než jak najít rybářský domek na břehu jezera, kde budu moct přespat.

Koho jste po cestě potkal?
Viděl jsem stopy sněžného leoparda. Zvíře to je zatraceně vzácné, na světě jich žije jen šest tisíc a po celé Tuvě asi padesát kusů.

Potkáváte cestou taky lidi?
V tomhle ročním období už hory bývají liduprázdné. Když ale narazíte na člověka, podáte si ruce a on vás pozve dál, nabídne jídlo, většinou jačí smetanu s chlebem a solený čaj s mlékem. A moc se nemluví. Zeptá se, odkud jste přišel a kam jdete. Zrovna jsem zažil takové setkání v jednom srubu v horském údolí, kde jsem strávil noc. Až po dvaceti minutách z toho muže vypadlo, že si přesně pamatuje moje jméno, protože jsem před deseti lety u něj spal na jiném místě. Dokonce si pamatoval, jak se jmenovala holka, se kterou jsem tam tehdy přišel. Není to jako u nás, kde by se na mě vrhli a třásli mi rukou. Tam se sedí u čaje, věci vyplývají na povrch pozvolna. Naše západní srdečnost tomu úplně schází.

Proč jezdíte zrovna do Tuvy?
Tuva samotná je jedno z nejzajímavějších a nejatypičtějších míst v Rusku. Historicky a kulturně je ta zem podobná Mongolsku, je ale daleko více sovětizovaná. A mě fascinuje ten brutální střet mezi starým a novým. Vidím, jak sem proniká postkomunistický ruský kapitalismus a střetává se tady se zbytky tradičních hodnot, které se někteří lidé snaží zarputile obnovovat a stavět na nich svou identitu. 

Jak jste se dostal k focení šamanů?
Když jsem se poprvé dostal do Kyzylu, hlavního města Tuvy, nebylo kde bydlet. Tuva je vyhlášená svou divokostí, míra kriminality je tu děsivá, i Rusové mají z místních strach. A tak jsme došli k čerstvě postavenému buddhistickému chrámu na břehu Jeniseje. Dal jsem se do řeči s lamaistickýmm mnichem a on nás pozval dál. Zůstali jsme u nich čtyři dny. Přitom mi mniši vyprávěli o šamanech a radili mi, abych se šel podívat za prezidentem šamanů Mungušem Barachovičem Kenin-Lopsanem. Udělal jsem to a on mi napsal doporučující dopis pro další šamany, s nímž jsem odjel do západní Tuvy a postupně jsem začal pronikat na obřady.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 43, které vychází ve čtvrtek 24. října (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit v elektronické podobě a na čtečce Kindle.



Stanislav Krupař se narodil v roce 1972 v Pardubicích. Vystudoval Lesnickou a dřevařskou fakultu v Brně, publikuje v českých i zahraničních médiích (Die Zeit, GEO), krátce pracoval jako fotograf v brněnské redakci Lidových novin a v týdeníku Ekonom, od roku 2009 do roku 2013 byl fotoreportérem časopisu Reflex. V roce 2011 získal ocenění za Fotografii roku v soutěži Czech Press Photo.

Převzato z www.literarninoviny.cz
(Publikováno se svolením vydavatele 4. listopadu 2013)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Úterý Středa Čtvrtek
Polojasno
27°C /15°C
Polojasno
28°C /16°C
Polojasno
31°C /17°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace