REKLAMA

Tři mikrofony a dvacet hlasů


O rozhlasových hrách s Přemyslem Hniličkou

Informace o rozhlasové tvorbě jsou mnohem nedostupnější než o tvorbě filmové. Český rozhlas přitom uvádí minimálně čtyři hry týdně, dále pohádky, četbu na pokračování a několik dokumentů. Některé z nich vydává i na CD (viz hlavní téma A2 č. 5/2009). Jednou z mála databází rozhlasové tvorby je Panáček v říši mluveného slova. Hovoříme s jejím zakladatelem Přemyslem Hniličkou.


Přemysl Hnilička (nar. 1977) vystudoval Střední knihovnickou školu a divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, jejíž studium zakončil diplomovou prací Zvukové dokumenty českého divadla do roku 1945. Od srpna 2005 zpracovává s kolegy otevřený internetový katalog mluveného slova Panáček v říši mluveného slova (mluveny.panacek.com). Působí jako recenzent v Týdeníku Rozhlas.

Má vůbec veřejnoprávní rozhlas placený koncesionáři smysl?

A kdo jiný než veřejnoprávní rozhlas vám nastuduje rozhlasovou hru? Tedy ne jednu za dva roky, ale třeba několik desítek. Nastuduje komerční rozhlas zvukový román o sedmi dílech – Xaver od Jana Vedrala –, v němž se věnuje až s filosofickou hloubkou myšlenkovému moru, který se u nás zahnízdil v létech padesátých a sedmdesátých a dosud nevyvanul? Čítávám občas ty výkřiky v diskusích na Novinkách, v nichž by různí sledovači reality shows nejraději zrušili Český rozhlas i Českou televizi, protože je nepotřebují, ale volám já po zrušení fotbalu či hokeje, který zase nezajímá mne a stojí taky hromadu peněz? A to nemluvím o procentuálním poměru sportovních a rozhlasových afér.



Vypadá to, že jak pro politiky, tak pro jimi volené radní znamená veřejnoprávnost médií především vyrovnaný rozpočet. Jak se to odráží na původní tvorbě?

Naštěstí ne tolik jako třeba v televizi. Na co Peter Jackson [filmový režisér a producent – pozn. red.] musí utratit miliony, to zvládne rozhlas pomocí tří mikrofonů a dvaceti hlasů. Lze tu více experimentovat, více si hrát. Herci už zase neberou rozhlasovou tvorbu jako melouch, ale jako samostatnou uměleckou tvorbu.



Neměly by být rozhlasové hry natočené veřejnoprávním rozhlasem, a tedy již zaplacené koncesionáři, dostupné zdarma?

Komu by se to nelíbilo? Jenže on je také někdo napsal, přeložil, zkomponoval k nim hudbu… Ale oproti dřívějšku se Český rozhlas aspoň trochu rozhlédl po světě a zavedl streamový poslech. Hru si tedy nemůžete stáhnout, ale můžete si ji celý týden od odvysílání poslechnout na internetu.



Není to trochu málo? Televize už většinou streamují odvysílané pořady z vlastní produkce po neomezeně dlouhou dobu. Ty rozhlasové se pak často nedají ani najít.

Ale ani televize nestreamuje všechny své dramatické práce. Ano, sledovat lze publicistické a některé dokumentární pořady – to umožňuje ČRo také –, ne však televizní inscenace, v čemž je rozhlas trochu napřed.



Web Panáček v říši mluveného slova se snaží zdokumentovat kompletní rozhlasovou dramatickou tvorbu, která u nás kdy vznikla. Jak se mu to zatím daří?


Panáček funguje téměř šest let, a tak obsahuje už skoro čtyřiadvacet tisíc záznamů. Samozřejmě je to jen zlomek toho, co – nejen – Československý a později Český rozhlas stačil odvysílat a natočit od roku 1923, kdy vznikl. Nemáme pravděpodobně žádnou šanci vyvěsit na našem webu veškeré informace, ale snažíme se aspoň o ty dostupné, a to včetně dat o hrách, které buď nebyly zaznamenány, což je případ většiny relací z dvacátých až čtyřicátých let, nebo byly později smazány.



Jaké používáte zdroje?

Vše, co je nám dostupné. Dochované programové časopisy – Radiojournal, Svět mluví, Náš rozhlas, Československý rozhlas a televize, Týdeník Rozhlas –, výstřižky, internetové zdroje, knihy, vzpomínky… Nedávno se mi podařilo zakoupit kompletní ročníky programového časopisu Československý rozhlas z let 1966 až 1970, tak mám práce na několik let.



Knihovna K. E. Macana určená slepcům sama nahrává velké množství zvukových záznamů knih. Sledujete i tuto tvorbu?

Na stránkách Panáčka je i několik desítek záznamů o nahrávkách určených pro nevidomé. Tyto nahrávky však nepatří do centra našeho zájmu, už proto, že nejsou určeny pro širokou veřejnost a nesmějí se distribuovat mimo okruh nevidomých.



Kdy se u nás začaly natáčet rozhlasové hry? Zachovaly se ty první z nich?

První hry se samozřejmě vysílaly živě, bez záznamu. Později se natáčely aspoň úryvky na rozhlasové fólie, od poloviny třicátých let se používal předchůdce magnetofonu, takzvaný blattnerphon. Na něm byla zaznamenána například úspěšná třídílná hra Tři mušketýři z roku 1938, v níž hráli Ladislav Boháč, Jan Pivec a Svatopluk Beneš. Tyto záznamy se však až na výjimky nedochovaly. První kompletně zachovanou hrou je dramatizace Londonova Bílého tesáka z roku 1937, kterou nedávno nalezl archivář Českého rozhlasu Miloslav Turek a redaktor Tomáš Černý z ní před lety odvysílal něco kolem dvaceti minut. Ke kompletní obnovené premiéře se bohužel nemají – a přitom by z toho mohla být rozhlasová událost roku, byť zrovna tahle inscenace nestojí za mnoho.



Existuje v rozhlasové hře u nás nějaké zlaté období?

Samozřejmě. Ve třicátých letech měla česká rozhlasová hra zvuk. Dramatická montáž Františka Kožíka Cristobal Colón o životě Kryštofa Kolumba se hrála v několika zahraničních nastudováních. V šedesátých letech tu existovala obrovská tvůrčí líheň – autorsky se v rozhlase skvěle realizovali Ludvík Aškenazy, Antonín Přidal, Karel Tachovský, Ludvík Kundera nebo Jiří Vilímek, mezi režiséry zářil především triumvirát Jiří Horčička, Josef Červinka a Josef Henke. Horčičkův režijní rukopis byl natolik nezaměnitelný, že autor byl zván i na pohostinské režie do Německa, Rakouska… Několik jeho zahraničních inscenací jsem slyšel – přes chatrné znalosti jazyka bylo snadné se orientovat, navíc jsem si ověřil, že Horčička používá text jako hudební partituru. Zkrátka: rozhlasová šedesátá byla pro českou kulturu stejně významná jako takzvaný český filmový zázrak téže dekády.



Významní filmoví režiséři nové vlny spolu studovali na jedné škole (FAMU), většina dokonce v jednom ročníku. Co měli společného rozhlasoví režiséři?


V podstatě vůbec nic. Henke, Červinka i Horčička pracovali nezávisle na sobě, každý měl svůj styl, žádná škola je nespojovala. Měli i zcela rozdílný životní příběh – Červinka získal rozhlasové ostruhy v londýnském exilu, Horčička v Praze mezi členy dětského rozhlasového sboru Miloslava Dismana.



Na rozdíl od režisérů české nové vlny byli rozhlasoví režiséři činní i v době normalizace. Je to snad tím, že nebyli tak, obrazně řečeno, vidět?


Určitě vidět byli, Horčička jezdil během šedesátých let režírovat i do zahraničí. Červinka i Horčička režírovali i během sedmdesátých a osmdesátých let – sem patří Horčičkova velká rozhlasová plátna jako Vojna a mír –, Henke však byl zcela odstaven a živil se realizacemi pro Divadlo Viola a podobně. Podle všeho si tehdejší normalizátoři nechali aspoň někoho, kdo něco uměl – a Jiří Horčička byl bohužel ochoten natáčet i věci poplatné době.



Jak se politické proměny u nás odrážely v rozhlasových hrách? Na co se třeba kladl důraz v padesátých nebo sedmdesátých letech?

V obou dekádách se prakticky zapomnělo na to, čeho rozhlas do té doby dosáhl. Zkušenosti nabyté ve třicátých a šedesátých letech byly zapovězeny. V padesátých letech bylo najednou třeba tvořit podle sovětského vzoru, takže vznikaly spíše přímé přenosy z divadel – praxe, kterou rozhlas odvrhl již na počátku třicátých let – a doslovné studiové rekonstrukce divadelních inscenací. Takzvaný režisérismus se nepěstoval, rozhlasová hra jako žánr byla označena za formalismus a vypleněna. V sedmdesátých letech došlo zase k propouštění těch nejtalentovanějších. Ti, co zbyli, se museli držet nastavené linie, a nováčci, přijatí místo starých profesionálů, byli diletanti – a tak podle toho rozhlas sedmdesátých let vypadal. Listoval jsem starými programy z roku 1972. Kam se člověk podíval, všude Amortová recituje Wolkera a Beníško čte ze Zápotockého. Nebylo o co stát.



Jak to vypadá s rozhlasovou tvorbou v současné době?


Dalo by se to – nepřesně a hrubě – shrnout slovem snaha. Rozhlasoví tvůrci a režiséři si uvědomili, že nelze stát na místě. Po skvělém období devadesátých let, kdy se splácely dluhy těm, jejichž hry nebyly v šedesátých letech realizovány nebo byly smazány, se objevuje snaha hledat vlastní cesty. Občas se to děje až zbrkle – zahazuje se to, co již bylo dosaženo, objevují se i pionýři slepých uliček, ale něco se děje. Vedle starší generace se tu objevují experimentátoři i tvůrci, kteří spíše než režijní bravurou udivují skvělými organizačními schopnostmi, a tak zanechávají pozoruhodná svědectví ve zvukovém záznamu. Krom toho tu již přes tři roky funguje jakási tvůrčí dílna – v pořadu Čajovna na Vltavě běží cyklus Hry a dokumenty nové generace, v němž dostávají prostor mladí či v rozhlase debutující dramatici. Občas to není k poslouchání, občas je to příjemné překvapení. Od toho je to dílna.



Můžete tedy nějaké hry z devadesátých let nebo z těch úplně nových doporučit?


Vybrat ze stovek a stovek inscenací, které se urodily za dvě dekády, lze jen těžko. Určitě bych doporučil vše, co napsali Ilja Hurník, Daniela Fischerová, Přemysl Rut a Antonín Přidal. Ze světových autorů lze jmenovat například Andrzeje Mularczyka či Janusze Glowackého. Z mladé generace se etablovali například Tereza Semotamová, Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš.



Ještě jednou paralela s filmem. V současnosti se u nás prosazuje víc dokument než hraná tvorba. Jak je na tom s dokumentem rozhlas?

Velmi dobře. Prakticky každý týden se odehraje několik premiér. Vedle běžných formátů vznikly i několikahodinové projekty typu Srpen 1968 či Listopad 1989, které realizoval Marek Janáč a které vyšly na CD (srpnový projekt má osm, listopadový dokonce deset hodin). Vznikl i několikadílný pořad věnovaný procesu Milady Horákové, v němž zazněly dobové sestřihy z každého dne. Dokumentům se věnují všechna studia, pražské i regionální. K nejplodnějším a nejkvalitnějším tvůrcům patří Alena Blažejovská, Tomáš Černý, Martin Groman, Jiří Kamen, Vilém Faltýnek a Miloš Doležal.



Zejména díky vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis teď vychází plno her z archivu, má ale dnes ještě smysl vydávat CD? Není to už zastaralé médium?

Naštěstí už se přesedlalo na CD ve formátu MP3, takže seriály už není třeba vydávat na sedmi cédéčkách. Samozřejmě, že by Radioservis mohl založit webovou stránku a na ni zavěšovat nahrávky, které by se daly stáhnout za určitý obolus. Jenže hodně posluchačům mluveného slova je víc než šedesát let a ne každý umí s IPodem. Navíc je příjemné mít doma takovou malou „mluvící knížku“.



Nástup televize odvedl od rozhlasových přístrojů plno posluchačů, dnes to ale podle nabídky v knihkupectvích vypadá, že se rozhlasová hra nebo přesněji audiokniha vrací. Zvětšuje se s tím i počet lidí, kteří si na vašich stránkách vyhledávají ke hrám informace?

Už před šesti lety jsem si říkal, že boom mluveného slova, který prožívá například Anglie či Německo, k nám musí časem dorazit. Zájem o mluvené slovo roste společně se zrychlujícím se tempem doby; je čím dál těžší moci si sednout s knihou do ušáku a číst si z ní celé hodiny. Cédéčko dáte do přehrávače v autě nebo si jej stáhnete do malé přenosné krabičky se sluchátky a čtete ušima. Naše stránky samozřejmě pomáhají těm, kteří chtějí vědět o vycházejících audioknihách víc, ale hlavně mají sloužit k tomu, aby posluchači věděli, že archiv Českého rozhlasu skrývá mnohé poklady, a uměli si o ně říct, napsat. Sami rozhlasoví zaměstnanci totiž bohužel kolikrát ani nevědí, co mají.



Nedávno svou hrou Koule vzbudil rozruch David Drábek, ale zdá se, že je to jen ojedinělý úkaz, kdy Český rozhlas provokuje politiky. Jak jsou v tomto směru aktivní zahraniční veřejnoprávní stanice?

Po pravdě nevím, jestli se v poslední době odehrála v zahraničí nějaká rozhlasová aféra. Tanečky kolem Koule byly samozřejmě směšné, Barbora Tachecí se zachovala silně neprofesionálně, když si pomocí rozhovoru vyřizovala účty se svým bývalým zaměstnavatelem, a slavná exkoulařka se zachovala jako vždycky. Hra samotná byla vtipná, dobře zahraná a aktuální.



Mají dnes v rozhlase šanci prorazit mladí režiséři a režisérky?

Jistě. Poslechněte si Hanu Mikoláškovou v Brně, Michala Bureše v Olomouci nebo Aleše Vrzáka v Praze. Ti všichni se v rozhlase prosadili svou prací.



Český rozhlas svého času převzal seriál Tlučhořovi Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, pak se ho ale zbavil. Mám pocit, že takový seriál do veřejnoprávního rozhlasu patří, i když ne třeba na zakonzervovanou stanici ČRo 2 – Praha, kde byl vysílán. Jak se na tento seriál díváte vy?

Abych řekl pravdu, tlučhořománie se mi vyhnula obloukem. Konec jejich nekonečného seriálu v Českém rozhlase [v současné době se nové díly objevují na stránkách kaiser-labus.cz – pozn. red.] mne nijak nezamrzel a nijak by mne nebolel ani jeho návrat. Raději jsem měl provokaci devadesátých let, která vyvolala bouři rozhořčených ohlasů – Radio Mama.



Jiří G. Růžička


Převzato z časopisu A2
(Publikováno se svolením vydavatele 5. srpna 2011)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Úterý Středa Čtvrtek
Polojasno
27°C /15°C
Polojasno
28°C /16°C
Polojasno
31°C /17°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace