REKLAMA

Jaromír Hanzlík: Vidět hvězdy a slyšet ticho, to je dnes luxus…


Divadlo pověsil na hřebík


Patřila jsem k této skupině diváků už jako školačka základní školy a už ani nevím, zda byl tehdy mým větším hrdinou rošťák Huckleberry Finn nebo Jaromír Hanzlík, který ho představoval v televizní inscenaci. Když přišel zakrátko do kin film „Romance pro křídlovku“, kde hrál Jaromír Hanzlík studenta Vojtu, tak ten plakát, kde byl na snímku se Zuzanou Cigánovou na řetízkovém kolotoči, jsem tehdy u zbraslavského biografu utrhla já. Klidně už se k tomu přiznám. Také z tanečních v ÚKDŽ jsem pravidelně chodila na tramvaj oklikou okolo vrátnice vinohradského divadla, co kdybych tam náhodou oblíbeného herce potkala. Splnilo se mi to až o několik desítek let později, když jsem se tam s Jaromírem Hanzlíkem sešla kvůli povídání o jeho herecké kariéře, která je v jeho případě synonymem ke slovu divadlo, i když ji bohatě spojil s filmem i televizí.

 


Vaše cesta k divadlu byla tak trochu rodinnou tradicí…

Byla to tradice, tatínek byl herec – dvě třetiny života byl opereťák a na sklonku potom kabaretiér. Dlouho vystupoval v kladenské opeře, kde byl také šéfem. Tehdy byla představení vždy beznadějně vyprodána. Do Kladna se jezdilo na „Polskou krev“, „Děvčátko z kolonie“… Když kladenskou operetu jako buržoazní přežitek rušili, horníci se kvůli tomu bouřili. Bezúspěšně, oblíbená představení vystřídal program v duchu „Vstávajících nových bojovníků“ či „Rudé záře nad Kladnem“ a pro tátu už tam tím pádem nebylo místo. S Hanou Vítovou založil kabaret – nejdříve u sv. Tomáše na Malé Straně, potom dělal kabaret v šantánu u Prašné brány dole v Obecním domě a skončil s ním U Fleků. Hudební talent zdědil asi po mém dědečkovi, který byl bubeníkem ve vojenské kapele. A možná i po své tetě – to jsem ještě nikdy neříkal: Jmenovala se Jindřiška Hanzlíková-Vodílková a byla operní pěvkyně, subreta, ale stála ve stínu Emy Destinové, která ve svých pamětech píše o své velké životní lásce, Jindřichu Vodílkovi, c. k. rakouském důstojníkovi a jednom z našich prvních propagátorů cyklistiky. Tak toho moje prateta nakonec Emě Destinové vyfoukla a společně s manželem vychovávali mého tatínka, který brzy osiřel. Zcela přirozeně ho vtáhla do uměleckého světa, ve kterém se pohybovala…

…a vás zase vodil do divadla tatínek…

Nebylo zbytí, když se tatínek s maminkou rozvedli, to mi byly tři roky, zůstal jsem u tatínka, a ten mě bral často s sebou do divadla, kde trávil hodně času. Stejné prostředí na mě ale působilo i u maminky, která se znovu provdala, za herce Vladimíra Hrubého, jež byl tehdy v divadle E. F. Buriana a posléze hrál u Jana Wericha. Ona sama pracovala od samého začátku v televizi jako asistentka režie.

Vzpomenete si na své úplně první vystoupení na jevišti?

Ještě jako úplně malinkatý kluk, právě když mi byly tři roky, ve scéně operety „Děvčátko z kolonie“. V jednom obrazu praly ženský na jevišti prádlo v neckách a já tam přiběhl a s velkou chutí jsem jim do toho prádla plácnul. Měl jsem velký aplaus – jak známo, děti a psi na jevišti slaví vždycky úspěch. Táta to tehdy režíroval. Právě na Kladně jsem vůbec poprvé přišel do divadelního zákulisí a dodnes, když zavřu oči, tak cítím tu vůni, kterou už dneska divadla nemají. V jednom baráku tam tehdy bylo všechno – opera. opereta, balet i činohra – tak se tam mísily pachy potu ze všech kostýmů, pudru z maskérny, běhaly tam nádherné baletky. V ten den jsem také hned na vrátnici potkal opravdového čerta. Byl to operní pěvec pan Erben v kostýmu, a tatínek mi řekl, že tam ten čert čeká na mě. Mně se tam ale líbilo všechno, i ten čert, úplně mě to okouzlilo.

 


Tehdy už vás nejspíš osud směroval k va ší profesi. Přispělo k tomu i vaše setkávání s hercem Zdeňkem Štěpánkem, otcem vašeho spolužáka a kamaráda Petra?

Zdeněk Štěpánek, to byl můj velký vzor, chtěl jsem být jako on a byl jsem nadšený z každé chvilky, kdy jsem mohl být v jeho blízkosti. Já ho miloval a zbožňoval, byl úžasný. S Petrem jsme byli spolužáci nejdříve na základní škole v Ostrovní ulici. Štěpánkovi bydleli hned vedle a my k nim často chodili rovnou ze školy. Tehdy na škole jsme také společně poprvé předstoupili před publikum na nějaké vánoční besídce, na kterou jsme si secvičili scénku „Pane, kde máte ty brýle…“ Samozřejmě je měl na nose. My to dělali jako činohru, operu, balet i pantomimu a půjčili jsme si od starého pana Štěpánka jeho smokingy. Publiku v tělocvičně se to líbilo. Pak jsem šel na Hellichovku, gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde vedl profesor Novotný věhlasný dramatický kroužek, do kterého jsem chodil.


V té době už jste se ale objevoval i v televizi…

Žil jsem s tatínkem, kterého jsem velmi obdivoval, ale chodil jsem pravidelně také k mamince. Jenomže: Když jsem u ní měl být, obvykle musela do práce – byla v televizi hodně vytížená, tak mě brala s sebou. Pokud se naskytla příležitost, dostala mě do komparsu. Časem jsem dostal i nějakou malou epizodní roličku.

 

 

Na filmovém plátně se objevil také s Libuší Šafránkovou. Například v české komedii režiséra Václava Vorlíčka z roku 1974 "Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách".


Ta vám usnadnila možná rozhodování o tom, co budete dělat, ale i cestu. Kdy jste se rozhodl pro hereckou profesi?

Díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, to přišlo tak nějak přirozeně, já o tom takto nikdy nepřemýšlel. Jednou si mě právě v nějakém komparsu všiml pan režisér Pavel Kraus a obsadil mě do role zlého pionýra v televizní inscenaci „Taková loď“. Na tohle úplně první natáčení moc rád vzpomínám. Poměrně brzy jsem se dostal i k filmu. Bylo mi patnáct, když jsem v roce 1963 natočil svůj první film na Barrandově „Finský nůž“ se Zdeňkem Syrovým, kameru dělal Jan Čuřík, a ten hned potom jako další film točil „Bloudění“ podle scénáře Antonína Máši a dal mi v něm roli kluka, který pořád utíká z domova. Moje rodiče hráli Jiřina Jirásková a Jiří Pleskot z vinohradského divadla. Při natáčení jsme se hodně sblížili; natolik, že si na to s Jiřinou hrajeme dodnes. Právě oni dva pak ovlivnili moji hereckou dráhu, protože mě doporučili do Divadla na Vinohradech.

Tehdy jste nastoupil do divadla místo na DAMU a tatínkovi se to moc nelíbilo. Týden po maturitě už jste byl ale ve stálém angažmá…

To bylo v roce 1966 a byla to veliká náhoda. Krátce byl tehdy ředitelem Divadla na Vinohradech dr. František Pavlíček. Postupně soubor obměňoval, a když sháněl mladého herce, moji filmoví rodiče mu o mě pochvalně vyprávěli s tím, zda by to se mnou nezkusil. Nechal si pustit nějaké moje filmy. Potom mě pozval na schůzku a já, aniž bych dosud stál na profesionálním jevišti, jsem dostal vážnou nabídku. Dne 6. 6. 66 jsem odmaturoval a už 14. 6. jsem stál na jevišti v záskoku vedle Miloše Kopeckého a Vlastimila Brodského ve hře „Člověk, zvíře a ctnost“ od Luigiho Pirandella.

Jaká byla vaše první profesionální role?

Hned v září jsem v Shakespearově „Troilovi a Cressidě“ alternoval v hlavní roli s Jaroslavem Satoranským, Cressidu hrála mladičká Hanka Maciuchová z druhého ročníku DAMU.



Která role vás dostala do povědomí diváků, respektive odstartovala vaši popularitu?

Myslím si, že z dětských televizních postav to byl určitě Huckleberry Finn, a z těch o něco starších pak Jarek Kohout ve „Věře Lukášové“, kterou jsem dělal s Klárkou Jernekovou. To bylo z tehdejší tvorby pro děti a mládež a vím, že si moji vrstevníci tyto postavy dodnes pamatují. Pokud jde o filmovou roli, jsem dodnes přesvědčen, že první film, kterým jsem se zapsal do paměti diváků, byla „Romance pro křídlovku“. Věčné téma – láska, život a smrt se točilo rovněž v mém osudovém roce 1966. Postava studenta Vojty byla jednou z mých velkých hereckých příležitostí, kterou jsem dostal sotva v osmnácti letech a dnes už vím, že jsem ji nepropásl.

Mrzelo vás někdy, že jste upřednostnil nabídku Františka Pavlíčka a nastoupil jste do Divadla na Vinohradech místo na DAMU? Chybělo vám někdy herecké vzdělání, nebo měla „škola života“ větší význam?


Herecké vzdělání mi nikdy nechybělo, a také jsem nikdy nezapíral, že jsem DAMU nevystudoval. Ale byl jsem tam přijatý, zkoušky jsem měl v kapse. Měl jsem jít do ročníku k prof. Nedbalovi, ale dal jsem přednost nabídce Františka Pavlíčka, který o tom vedl rozsáhlou korespondenci s mým tatínkem. Já byl ještě nezletilý. Kolegové mu přesvědčivě říkali, že mi se vším pomohou, a že nade mnou budou držet ochrannou ruku. Tatínek nakonec podlehl, když se mu dr. Pavlíček zaručil, že se o mě budou jednotliví členové souboru starat a divadelní teorii mi vštěpovat v praxi. Místo na DAMU jsem nastoupil do divadla, kde jsem dostal od svých zkušených kolegů tu nejlepší hereckou školu a měl jsem tím pádem úžasné profesory. Například Miloše Kopeckého. Čas strávený s ním, to byly mé „univerzity“ života. Patronát nade mnou měli Jiří Pleskot, zvaný Pléša, Vlastík Brodský zvaný Bróďa, Ilja Racek a další. Měli se o mě starat, tak se starali.

 

 

Na scéně Divadla na Vinohradech se Jaromír Hanzlík představil rovněž jako Cyrano de Bergerac


František Pavlíček napsal sice krátkou, ale úžasnou kapitolu vinohradského divadla a ovlivnil jak vaši, tak i hereckou dráhu dalších herců.

Třebaže z divadla po pěti letech dr. Pavlíček odešel, respektive byl v roce 1969 odejit, nesmazatelně se za těch pět sezon zapsal do historie vinohradského divadla. Z tehdejšího Divadla Československé armády udělal jeden z našich nejkvalitnějších divadelních souborů v republice. Hned v roce 1965 angažoval například Miloše Kopeckého, který byl v té době, s prominutím, estrádní komik, když odešel od Wericha s Horníčkem. Okamžitě dostal roli ve Wiliamsově „Kočce na rozpálené střeše“ a byl skvělý. Dr. Pavlíček angažoval také Jiřinu Bohdalovou. Tehdejší kulturní Praha jeho činy hodnotila slovy, že se asi zbláznil, brát do kamenného divadla bulvární herečku, estrádního umělce a kluka bez školy. Jenomže on obměnil soubor tak, že v tom složení působil dalších třicet let a pořád bylo vyprodáno.

 

Na co jste sáhl, to se vám dařilo, šel jstez role do role – jaký vliv na vás měla v tak mladém věku poměrně značná popularita?
Dočetla jsem se v nějakém článku, že prý, cituji: „… čeští herci, kteří na něj koukali jako na rozmazleného, mu nestáli ani za pozdravení. Jako mladému klukovi mu tehdy sláva stoupla do hlavy a byl velmi nafoukaný i drzý. Režisér Jaroslav Dudek ho často chránil a mohl se tak vyhnout rolím, o které nestál…“ Jak jste vycházel se zkušenějšími a také mnohem staršími kolegy?


Nevím, kdo o mě tohle šíří a rád bych vyvrátil to, co o mě napsal nějaký novinář, že jsem pohrdal svými kolegy. To vůbec není pravda a skutečně se mě to dotklo. Měl se přijít zeptat sem, kolegů do divadla, myslím, že kdybych byl drzý fracek, asi by mě moc rádi neměli. Já si jich nesmírně vážil a vážím dodnes. V divadle byla úžasná atmosféra a já tady byl hýčkaným benjamínkem bezmála patnáct let... Drzý fracek se přece nehýčká, takže bych toto tvrzení zásadně dementoval. Bohužel proti bulváru není žádná obrana.

 

 

Ve filmu Léto s kovbojem potěšil diváky Jaromír Hanzlík s Danielou Kolářovou. Skvělá herecká dvojice se často sešla i na divadelních prknech.


Měl jste skvělé kolegy – učitele, ale také režiséry, Jaroslav Dudek vás obsadil snad do každé své hry…


V divadle jsem měl ohromné štěstí, že jsem měl možnost pracovat se všemi vynikajícími režiséry, kteří tu byli. Všichni mě prakticky nějakým způsobem obohatili. Se Stanislavem Remundou jsem dělal „Troila“ a to bylo moc důležité, pracovat s režisérem a hercem v jedné osobě. Vlastně mě začal učit chodit po jevišti a další základní řemeslné návyky, které je nutné znát, což samozřejmě může nejlíp udělat herec. Pracoval jsem také s Františkem Štěpánkem („Mnoho povyku pro nic“, „Loupežník“), to byl zase zkušený řemeslník ve smyslu režie. Nezapomenutelná byla práce s Lubošem Pistoriem na „Matce“, kde jsem hrál nejmladšího syna Toniho s vynikající Olgou Scheinpflugovou. Díky ní jsem se spolu s ostatními herci dostal do legendární Čapkovy vily, kde jsme seděli v místech, kde se scházívali Pátečníci, mezi které patřili kromě bratří Čapků také prezident Masaryk a jiné významné osobnosti té doby. To všechno jsou nezapomenutelné zážitky, které mě ovlivnily na celý život. Také jsem měl velké štěstí v tom, že si mě do svého týmu vybral pan režisér Dudek a byl mým „guru“. V jeho režii jsem odehrál všechny velké role, od Hamleta přes Cyrana, Oidipa či Raskolnikova. Nesmírně jsem si ho vážil, miloval jsem ho a obdivoval v podstatě až nekriticky a musím říct, že ve chvíli, kdy odešel z divadla, respektive ze života, tak to tady i pro mě ztratilo smysl. Bez něj už to nebylo ono, režisér Dudek je skutečně nenahraditelný. Režiséři typu Dudek, Macháček, Pistorius dneska prostě nejsou.

Myslíte, že divadlo už není co bývalo?

Nevím, je rozhodně jiné.

Ovlivnily vás postavy, které jste ztvárnil a převzal jste naopak něco ze svých rolí pro život?

Když s něčím, nebo spíše s někým žijete intenzivně dva tři měsíce zkoušení a potom ještě další týdny a měsíce na jevišti, tak do postavy samozřejmě něco vložíte, a také si z nich něco vezmete.

Dá se vybrat z té bohaté škály rolí nějaká vaše nejoblíbenější, nebo existuje vůbec nějaká postava, kterou byste si případně ještě rád zahrál?

Když máte možnost zahrát si Hamleta, Cyrana, Oidipa, Cara Fjodora,
Chlestakova, Loupežníka, Komika a další, pak se jen těžko nějaká ještě hledá. Všechny mi přirostly k srdci, ale je fakt, že jsem je hrál strašně mladý – sice většinou ve věku postav, ale mladý herecky. Opravdu jsem si zamiloval studenta Hamleta, toho bych si klidně rád zahrál, kdyby to ještě šlo, ale to už samozřejmě nejde.

 

 

Miloš Kopecký pečoval o umělecký růst začínajícího herce nejen v zákulisí divadla, a to by přál Jaromír Hanzlík prý každému. Často spolu vystupovali pochopitelně i na jevišti mateřské scény.


Moc hezky o vás při povídání pro Gene raci hovořila Jiřina Jirásková i Daniela Kolářová – jak vzpomínáte na vaše „herecké duety“?


S Danielou Kolářovou to bylo úžasné herecké partnerství. Nedávno jsem
ji slyšel vyprávět v rádiu, jak se dostala z Libně na Vinohrady – kvůli mně ji tam prý přivedl Jaroslav Dudek, abych měl na scéně věkem blízkou partnerku. To byl od Dudka skvělý tah a já jsem mu i za tohle vděčný. S Danou se nám skvěle spolupracovalo a proto jsme toho také udělali tolik – přehršli rolí v divadle, v televizi a samozřejmě ještě ve filmu. Byli jsme generační dvojicí. Tak jako byli před námi např. pan Ráž s paní Vránovou.

Jiřina Jirásková měla podíl na vašem vstupu na scénu Divadla na Vinohradech a paradoxně jste právě jí dával svou výpověď. Vaše rozhodnutí odejít spoustu lidí nemile překvapilo. Proč jste opustil divadelní scénu?

Ještě před listopadovým převratem jsem byl strašně vyčerpaný, skoro třicet let jsem šel z role do role, hrál jsem jako blázen. Potom mi ulevovali, takže jsem měl alternace v Cyranovi i v Oidipovi, do toho filmování a televize. Dostával jsem nabídky, které se jen těžko odmítají, tak jsem jel naplno. Potom nás všechny ta tzv. revoluce stála hrozně sil, a když to skončilo a nastoupili jsme, tak přišla ředitelka Jirásková a řekla nám svůj plán. Slíbil jsem, že sice budu hrát, ale potřebuji alespoň jednu sezonu nezkoušet. Myslela, že jsem se snad zbláznil, nechtěla o tom ani slyšet, ale já už skutečně nemohl, tak jsme se nedohodli. Dal jsem v divadle výpověď, ale s tím, že to bude na rok, dva a vrátím se. Jenomže se to protáhlo na patnáct let a po takové době zpět na jeviště to je setsakra těžké.

 


 

Opravdu nechcete?

Vlastně ani nemůžu, všechno už je jinde, i já jsem někde jinde. Ale profesi jsem na hřebíček nepověsil. Pokud to šlo, tak jsem dělal nějaký film, tu nějakou televizi a potom úžasné „Úsměvy českého filmu“, vzpomínkový pořad, který jsem v roce 1996 převzal od Zdeňka Svěráka a připravil jsem z něj také čtyři svazky knih „ Album úsměvů“. Myslel jsem si, že to bude práce na rok a nakonec jsem je točil až do konce roku 2008 a je až neuvěřitelné, že oblíbený a hodně sledovaný pořad televize z programu vyškrtla. Přitom jde o koncept zaměřený na diváckou skupinu pamětníků s potenciálem nekonečného seriálu, protože pořád dozrávají a stárnou jak diváci, tak i potenciální hosté.

Tady jste uhodil hřebíček na hlavičku, hodně lidí hledá marně svůj pořad v programu České televize…

Nechápu, proč je televizní program zaměřený převážně na mladé lidi. Ti rozhodně, na rozdíl od starších generací, netráví svůj čas před obrazovkou, a když už, tak si naladí hudební kanály. Tady se vzal starším lidem pořad, který je hladil po duši. Navíc jsou odkázáni převážně na Českou televizi, protože nemají satelity ani videa a na komerčních televizích se většinou střílí a zabíjí nebo se ukazují problémové vztahy, a tím se zatěžovat nechtějí, mají svých starostí dost. Chtěl bych seniory požádat, aby si nenechali vzít to, co je baví (a takový ohlas byl). Nechť napíší vedení ČT, aby vědělo, že podobný
pořad na obrazovce skutečně chybí, že udělali chybu. Cyklus jsem v prosinci zakončil s Viktorem Polesným jako posledním hostem. V televizi
chtěli, aby byly poslední „Úsměvy“ moje, ale to jsem nechtěl, to by se
kapitola uzavřela i psychologicky, takhle zůstává naděje, že přijde někdo rozumný a řekne, že se oblíbený pořad starším divákům nevezme a budeme pokračovat. V tom případě, pokud bych byl u toho, slibuji, že bych jako první díl udělal ty své.

Stejně to určitě cítí hodně lidí. Kromě toho, že to byla krásná a zajímavá práce, na kterou se také pěkně dívalo, v čem podle vás spočívala síla projektu?

V tom, že měl nějaký smysl, když oslovuje širokou populaci, a to nejen seniorů. Jeho cena je také v tom, že jde o archiválii. Natočil jsem například „Úsměvy Gustava Nezvala“, herecké legendy, když mu bylo 93 let a dnes je to poslední rozhovor, který poskytl a je v archivu České televize. Hodnota takové archiválie je nezměrná.

 

 

Geny jsou mocné - talent k herectví má Jaromír Hanzlík bezpochyby po svém tatínkovi, na které vzpomíná v každém rozhovoru.


Vím, že nerad odpovídáte na otázky ze svého soukromí, což respektuji. Měl byste ale nějaký vzkaz či radu pro čtenáře časopisu Generace, jak proces stárnutí zpomalit a žít kvalitně?

Sám pro to nedělám nic výjimečného, ale především jsem přestal před šestnácti lety kouřit. Jsem proto šťastný a už nikdy nevezmu cigaretu do ruky. Mně, který hodně kouříval, jsou dokonce kuřáci odporní! Dlouhou dobu jsem to marně zkoušel, ale když jsem opustil divadelní prostředí, tak to bylo jednodušší – je to o vůli. Také je dobré se nějak hýbat. Já moc rád chodím pěšky, v terénu i po Praze, auto beru jen,
když je to nezbytné. Z několika důvodů: Abych zbytečně nesmrděl do luftu. Pokud je inverze, vždycky šílím, když vidím, že lidi nemohou pořádně dýchat a taxikář si sedí v autě a má puštěný motor. Neubráním se, gestikuluji, ať to vypne – většinou se mi dostane ponaučení „ať táhnu někam“. A co mě ještě irituje, je smog, a to nejen ten při inverzi, ale také akustický a světelný. Kam dneska přijdete, všude hraje hudba: ve výtahu, v telefonu při přepojování, v čekárně u lékaře, na toaletách... V každé restauraci hraje, někdy spíše řve rádio, včetně reklam. Vždycky zavolám číšníka, jestli by to nemohl vypnout nebo alespoň stáhnout zvuk. Přece člověk nejde do restaurace poslouchat rádio. Někdy se to povede, jindy ne, tak odejdu. Dokonce mi jedna servírka řekla, že jí se při takové hudbě dobře pracuje. Tak jsem šel pryč a už jsem se tam nikdy nevrátil. Nebo se zkuste ve městě zadívat na oblohu, neuvidíte jedinou hvězdu. Abych uspěl, jezdím každou chvíli do přírody.

…a ještě vzkaz na závěr…


Všem čtenářům vzkazuji, aby nepodléhali chorobám, těm se musí člověk bránit, a to platí i o stáří. Doufám, že teprve stojím na jeho prahu, nicméně vím, že můj tatínek byl do svých osmdesáti let „jura“, ještě půl roku před smrtí se chtěl ženit se ženou mladší o třicet let. A to tehdy ještě vůbec nebylo „in“ jako dnes. Oba byli do sebe opravdu obrovky zamilovaní. Celý život byl jako sluníčko, veselý, zpíval si, a to ho drželo při životě. Doporučuji nenechat si nikým zkazit dobrou náladu, nestresovat se hloupostmi, které nás nejčastěji vytáčejí, nečíst bulvární pitomosti, do politiky volit s rozvahou a jen ty, kteří jsou zárukou, že budou sloužit nám a ne své kapse. A nekouřit. Hodně se pohybovat, vybírat si z televizního programu. Nekoukat na všechno, to člověka zadusí. Lepší je, pokud je to jen trochu možné, jít radši do divadla, třeba na generálky, ty bývají pro seniory zdarma nebo za příznivé ceny.



PhDr. Eva Fišerová
Foto Helena Fišerová
a archiv Jaromíra Hanzlíka

 

Převzato z časopisu GENERACE

(Publikováno se svolením vydavatele 15. září 2009)

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Pondělí Úterý Středa
Polojasno
10°C /-1°C
Dešťové přeháňky
10°C /-1°C
Zataženo
8°C /1°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace