REKLAMA

Ivan Binar: Své názory říkejte nahlas


Spisovatel a překladatel Ivan Binar byl v šedesátých letech silně spjat s intelektuálním prostředím Ostravy, což ho logicky přivedlo k ostravskému studentskému divadlu Pod okapem. Později jeho protagonisté založili proslavené divadélko malých forem Waterloo (zde začínal také Karel Kryl), kde byl uveden slavný muzikál Syn pluku. Na soukromé oslavě narozenin zpíval Ivan Binar s kamarády písničky právě z tohoto „protisovětského muzikálu“. Po udání skončil ve vazbě a pak v Plzni na Borech. V roce 1977 emigroval do Rakouska, posléze do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. Po převratu v roce 1989 se vrátil do vlasti. Jeho literární tvorba byla ovlivněna Beat generation a reflektovala také osobní zkušenost autora s komunistickým režimem.

 

Ivan Binar, Listopad 2009 /foto: Wikipedia



V prosinci jste od občanského sdružení PANT dostal v pořadí osmou Cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě. Co pro vás ocenění znamená?

Člověk nežije proto, aby dostával ceny, ale někdy se přihodí, že jej někdo za jeho životní postoje ocení. Udělalo mi to samozřejmě velikou radost. V totalitě jsem prožil notnou část života, nezbývá mi nic jiného, než o ní vydávat svědectví.

Příběh váš a Šavrdův nesou ale spoustu společných znaků; oba jste byli režimu trnem v oku, oba jste byli za svoji činnost vězněni, za umění, za opisování zakázaných textů. Jaké další zajímavé paralely vašich životů byste zmínil?

Jaromír Šavrda byl o dekádu starší než já a patřil v Ostravě už ke známým osobnostem, když jsem tam po maturitě z Opavy dorazil studovat. Poznali jsme se blíže ještě před sovětskou okupací v PULSu, v zařízení s podtitulem tisková a kulturní služba. PULS sdružoval několik časopisů a vydával i neperiodické publikace, vyšel tam také Šavrdův román Kniha kralovrahů. Já jsem byl redaktorem časopisu Tramp, on podnikovým právníkem. Když jsem v roce 1971 stanul před soudem obviněn z pobuřování – v roce 1969 jsme v divadélku Waterloo hráli muzikál Syn pluku, parafrázi povinné školní četby, ve kterém jsme si dělali šoufky z Rudé armády osvoboditelky i okupovatelky –, napsal Šavrda na mne a Petra Podhrázkého, kolegu redaktora a jednoho z autorů textu muzikálu, pro soud znamenitý posudek, do nebe vyzvedl naše morální kvality...

A stejně to nepomohlo.

Samozřejmě, dostal jsem dvanáct měsíců  a Petr Podhrázký dvacet. Obžalovaných bylo deset lidí, odsouzeno osm, čtyři nepodmínečně. Do vězení kromě nás dvou šli ještě režisér Petr Ullmann (15 měsíců) a taky hudební skladatel Edvard Schiffauer (9 měsíců) – za to, že zkomponoval pro muzikál muziku!

Ale v roce 1972 to ještě nebylo tak horké, represivní mašina se po pauze od padesátých let znovu rozjížděla. Můj advokát mi řekl, že jsem měl vlastně kliku, že to později bude horší. A bylo. Komické na tom je, že se na nás vztahovala amnestie prezidenta republiky z února 1973. Pustili mě z vězení dvanáct dnů před ukončením trestu, ovšem s podmínkou na dva roky. Po ty dva roky k nám docházel čas od času příslušník SNB na kontrolu: Jestli se řádně chovám a chodím do práce, jestli mám v občanském průkazu razítko zaměstnavatele.

A ještě jedna příhoda s Jaromírem Šavrdou, z osmdesátých let: To už jsem byl v Mnichově redaktorem Svobodné Evropy (Ivana Binara donutila státní bezpečnost po podpisu Charty 77 k odchodu do exilu; nejprve do Vídně, odtud potom roku 1983 odešel do Mnichova), objevil se tam jistý Přemysl Barák, violoncellista Ostravské filharmonie. Holedbal se přátelstvím s Jaromírem a na důkaz svých protirežimních postojů se vykázal jedním z jeho samizdatů, kterým ho estébáci vybavili jako důvěryhodným průkazním materiálem. Nakonec neunesl tíhu svědomí a sám se udal německým úřadům jako spolupracovník československé státní bezpečnosti. Odsoudili ho za to k docela mírnému trestu a nechali si ho v Německu.

Z minulého režimu dobře znáte, co je to strach. Z čeho máte strach dnes?


Tenkrát byl strach naším každodenním průvodcem. Člověk se bál, že ztratí sebe sama, že podlehne, že nevydrží ten každodenní tlak. – Dneska se bojím expandujícího Putinova Ruska s jeho imperiálními choutkami. A taky našeho pana prezidenta, jeho kamarádšoftů s Ruskem, jeho podivných bonmotů; toho, jak rozděluje zemi a jakou dělá mezinárodní ostudu. Pak se obávám o demokracii v této zemi a mám strach, že náš lid v příštích prezidentských volbách neomylně zvolí zase nějako zábavnou figuru. Ale existenciální strach o sebe nemám.

Můžete ten tehdejší pocit nějak konkrétněji popsat?

Za komunistů to byla naprosto zoufalá, bezvýchodná situace. Věděl jsem, že za daného stavu věcí nemám šanci žít důstojný život, že do smrti budu vězet v dělnické haleně, chodit na ranní, odpolední a noční směny. A na pivo. Že moje děti nebudou moci studovat. Nedávno  mi bylo potvrzeno to, o co jsem se tenkrát dohadoval: StB nás odposlouchávala dvacet čtyři hodin denně a ve všech místnostech bytu, včetně ložnice. Kolem mě usoukala síť donašečů. Psal jsem tenkrát román o vězení a popsané listy schovával v sifonové láhvi, aby je estébáci při domovní prohlídce nenašli. Když byla plná, svěřoval jsem popsané stránky blízkému, důvěrnému příteli. Jenže pak mi vyšetřovatelé z mé dobře utajované Rekonstrukce při výslechu citovali a pohoršovali se nad vulgárními výrazy postav ve vězení.

A má tedy podle vás v dnešní době existenciální strach vůbec své opodstatnění?

Myslíte nynější strach z uprchlíků? Strach je pocit iracionální a nemusí být ničím odůvodněn. Já ho nemám, zažil jsem pocit vyhnance z vlastní země a jsem přesvědčen o tom, že lidem v nouzi se má pomáhat. A lidé v nouzi na druhou stranu mají povinnost respektovat etické normy toho, kdo jim pomáhá. Ale obecně: strach může být v každé době opodstatněný a může fungovat i jako užitečný obranný mechanismus.

Ve svém projevu po obdržení ceny v knihovně Libri prohibiti jste zmínil, že minulý režim byl „srozumitelnější“, přehlednější dobou, ve které vám bylo jasné, co je dobro a co zlo, kdo je s vámi a kdo proti vám. Znamená to, že generace lidí, kteří za svůj život nepoznali nic jiného než svobodu, to má dnes jednodušší nebo naopak složitější?

Žádná generace to nemá jednodušší, každá má své problémy – a buďte rádi, že nemáte ty naše! Mně bylo v osmašedesátém dvacet šest let, tenkrát jsme se směli podívat na krátkou chvíli skrz pootevřené okénko na to, jak by mohl vypadat náš život ve svobodě. A tahle představa nás motivovala, byla důležitá pro náš další vývoj, pro naše další postoje.

Co byste mladým lidem poradil? Jak například poznat, kdy ještě mlčet a kdy už se ozvat?


Snad jen, že by člověk měl mít možnost říkat svoje názory nahlas a tuto možnost využívat. A když nemá pravdu, nechat si je na základě logických argumentů vyvrátit. Člověk by neměl mlčet, vždyť je jediným tvorem na zemi vybaveným řečí.

Na čem momentálně pracujete?


Čekám na vydání dvou knížek, ta druhá se jmenuje Revoluce! a jako motto jsem si vybral báseň ze sbírky Půlpinta Michaela Marche. Připravují se také dvě knížky pro děti: O Záhořovi, prasátku s kníry a Kam se poděl Jeníček –  o tom, jak se Jeníček ztratil v superhypermegamarketu Štěstí. Jinak pracuji v kuchyni na přípravě guláše z hovězí kližky a na nocích z bramborového těsta.

Jak hodnotíte současný stav české literatury? Kdo Vás z tuzemských autorů nejvíce inspiruje?


Současný stav české literatury nehodnotím, některé knížky si rád přečtu. Obzvlášť rád mám všecko, co napsala Anna Zonová, protože píše o tom, o čem bych já psát nedokázal. Žádný tuzemský ani zahraniční autor mě neinspiruje. Inspiruje mě leda Pán Bůh.

Jak z pozice bývalého předsedy Obce spisovatelů (2003–2004) vidíte kvalitu vztahů mezi mladou a starší generací spisovatelů u nás?

Generační vztahy jsou – domnívám se – v pořádku. Míjíme se tak, jak se míjet máme. 

Má podle Vás existence spisovatelských sdružení, obcí, syndikátů a unií dnes ještě své opodstatnění?

Ano, má. Když se lidé nesdružují a nevedou dialog, netříbí se názory. A to je špatně. Jednotlivce je taky míň slyšet, když něco důležitého sděluje nebo požaduje, nežli jednotnou skupinu občanů. Dělníci, rolníci, zaměstnanci mají své odbory, právníci a lékaři své komory, proč by neměli mít básníci a spisovatelé svoje asociace?


Tereza Pavelcová


Převzato z www.literarni.cz
(Publikováno se svolením vydavatele 18. března 2016)

 

>>zpět
Předpověď počasí
Pondělí Úterý Středa
Oblačno
-6°C /-11°C
Zataženo
-7°C /-12°C
Oblačno
-6°C /-13°C

REKLAMA
Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace