REKLAMA

Dialog o Ústavu?

 

Nemá smysl popisovat pořád dokola všemožné peripetie spojené se vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů a prvním rokem jeho činnosti. Zkusme se na něj raději podívat jako na ilustraci vztahů a stavu občansko-liberálních a levicově demokratických elit. A stejně tak se pokusme vyvolat diskusi, na jejímž konci bude formulován společenský konsensus týkající se způsobů bádání o našich nejnovějších dějinách a tím i budoucnosti zmíněné instituce.


Bádání v archivech bezpečnostních složek je tématem, které bylo české levici vnuceno takovým způsobem a v takové chvíli, že diskusi o něm nemohla odmítnout. Podobně jako v řadě dalších případů ale byla a je tím, kdo na vývoj situace pouze reaguje, komu chybí iniciativa. Občansko-liberální pravici se ve spolupráci s její politickou reprezentací podařilo svést takřka celou diskusi o takzvaném minulém režimu na sice neprobádané, ale pouze dílčí téma policejní represe. Kvůli tomu také mohla hlavní média zdůraznit potřebu začít bádat o minulém režimu a pomíjet přitom tak zásadní projekty, jakým je například mnohosvazková edice Prameny k dějinám československé krize 1967–1970, vydávaná Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, i řadu čtenářsky přístupnějších prací vydávaných nejen na tomto pracovišti.



Zákon, na jehož základě Ústav existuje, byl schválen zhruba před půldruhým rokem. Celá řada významných zastánců jeho vzniku, zmiňme jen Petra Zídka, si je dnes již vědoma, že způsob, kterým Ústav funguje, je neudržitelný. Stejně jako v případě jeho vzniku je i další osud této instituce stále více v rukou občansko-liberálních elit, jejich schopnosti emancipovat se od vlivu vlastní politické reprezentace a naopak ji ovlivňovat. Není úkolem demokratické levice, aby Ústav chválila nebo podporovala. V rámci snahy o nalezení celospolečenské dohody, jak bádat o letech komunismu, by ale mohla opustit stanovisko, že Ústav je třeba bez náhrady zrušit, a místo toho podpořit jeho transformaci směrem, který si dnes musí dobře uvědomovat i občanská pravice.



Osoby a obsazení


Rada Ústavu, jakožto jeho ze zákona nejvyšší orgán, sestává z šesti lidí – dva zástupce zde mají lidovci (děkana pražské filozofické fakulty Michala Stehlíka a bývalého senátora za KDU-ČSL v jednom z brněnských obvodů Jana Zahradníčka), dva členové zastupují Konfederaci politických vězňů (předsedkyně organizace Naděžda Kavalírová a člen jejího předsednictva Čestmír Čejka), členem Rady Ústavu jsou také rektor brněnské univerzity, neokonzervativní politolog Petr Fiala a Patrik Benda, poradce stávajícího místopředsedy Senátu za ODS Jiřího Lišky. Pomiňme, že Rada má ze zákona sedm členů a že ten sedmý nebyl doposud zvolen. Zákon (181/2007 Sb.) neuvádí, od kolika zvolených členů je Rada práceschopná, v jednom z jeho paragrafů se pouze píše, že „k platnosti usnesení Rady je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů“. Pravicová orientace Rady je zřejmá. Důležitější ale je, že jejími členy jsou lidé, kteří jsou k projektu Ústavu (nutně ne k jeho realizaci) z podstaty spíše nekritičtí. Navíc je škoda, jak ve svém textu o volbě Rady Ústavu v časopise Dějiny a současnost č. 2/2008 napsal Vít Smetana, že politizaci proklamovaně akademického pracoviště dodávají legitimitu děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy s rektorem Masarykovy univerzity. Právě za jejich podpory „s novým ústavem vstupuje do historického výzkumu současná politika a následky toho ještě nelze zcela dohlédnout“. Pokud jsme stručně zmínili složení formálně nejvyššího orgánu Ústavu, je také potřeba napsat, že Rada má zejména dvě důležité pravomoci – stanovovat metody pro naplňování cílů Ústavu a jmenovat a odvolávat jeho ředitele. O tom jsou ale podle dostupných informací ochotni uvažovat pouze dva „akademičtí“ členové Rady. Protože jsou ale v dané situaci více politiky než vědci, lze od nich jen obtížně očekávat sympatie k radikálním řešením.



Připomeneme-li, že z dílen Ústavu pocházejí objevy, jako že skupina bratří Mašínů chystala atentát na Klementa Gottwalda nebo že Milan Kundera v padesátých letech udal agenta exilového odboje, neprofesionální akce jako zveřejnění nekomentovaných registrů Vojenské kontrarozvědky a personální rošády (mimo jiné odchod redakce časopisu Paměť a dějiny) související s namnoze osobními spory v rámci Ústavu (například historický Odbor zkoumání totalitních režimů má od vzniku Ústavu již svého třetího ředitele), lze počátek práce Ústavu jistě zhodnotit přinejmenším jako rozpačitý. Otázky, jakou hodnotu mají výstavy typu 21. srpen 1968 ve fotografii, připravená pro radnici Prahy 5, nebo brněnské Tváře moci, lze samozřejmě připojit. Přitom jde v tomto případě spíše o podnět k diskusi než o výtku.



Z veřejných materiálů se bohužel nelze dovědět, zda se Rada situací v Ústavu zabývá. Zápisy z jednání jsou neveřejné, totéž platí o jednáních samotných. K disposici sice jsou takzvané Závěry z jednání Rady, ty ale zpravidla obsahují jen stručná usnesení o tom, co Rada „schválila“, „projednala“, „jmenovala“.



Vnitřní problémy Ústavu se přitom na veřejnost dostaly několikrát. Česká televize jim dokonce věnovala 2. září letošního roku i reportáž v hlavních zprávách. Nepodařilo se nám ale do uzávěrky tohoto čísla zjistit, na základě jakého podnětu se Rada na svém zasedání v tentýž den situací v Ústavu zabývala a proč posléze formulovala následující stanovisko (citujeme ze Závěrů z 12. jednání Rady): „Rada Ústavu vyslechla zprávu ředitele PhDr. Pavla Žáčka, Ph.D., o činnosti Ústavu a konstatovala, že úkoly Ústavu dle zákona, jakož i dle ročního plánu činnosti na rok 2008 jsou průběžně plněny. V případě jakýchkoliv pochybností je Rada Ústavu připravena plnit svoji správní a kontrolní roli, pokud bude řádně a oficiálně oslovena.“ Usnesení, které je dle všeho výsledkem pozičního boje v rámci Rady, je ovšem prvním veřejným varováním Pavlu Žáčkovi z úst, která jeho postavení mohou alespoň formálně ovlivnit.



Otázkou zůstává, zda Rada nežádá nemožné. Co se v Ústavu děje, její členové samozřejmě vědí (kdyby nevěděli, mohou si to přečíst v novinách a sami zapátrat), takže je otázka, zda skutečně potřebují být „řádně a oficiálně osloveni“. Problém je dle všeho jinde: kontrolní činnost Rady je paralyzována většinou, která z politických důvodů podporuje setrvání Pavla Žáčka ve vedení Ústavu. Že by se politicky zvolené a vedené Radě dostalo oficiálního, tedy neanonymního oznámení od některého ze zaměstnanců Ústavu, je v současnosti ze stejných důvodů krajně nepravděpodobné. Pavel Žáček by byl první, kdo by se o takovém projevu neloajality dověděl, i kdyby se utajené zasedání Rady konalo o půlnoci na Čertových kamenech.



Od konce září navíc v Ústavu platí vnitřní směrnice pod názvem O komunikaci s médii a účasti na oficiálních akcích, ve které se mimo jiné píše: „Pokud se na některého ze zaměstnanců či spolupracovníků Ústavu obrátí novinář se žádostí o mediální výstup týkající se činnosti Ústavu dle ustanovení paragrafu 4 zákona č. 181/2007 Sb., je oslovený zaměstnanec povinen odkázat ho na komunikaci s tiskovým mluvčím Ústavu. Tiskový mluvčí dohodne požadované informace s novinářem, zejména obsah rozhovoru, případně konkrétní dotazy na dané téma.“ Souhlasím s tiskovým mluvčím Ústavu Jiřím Reichlem, že je to vlastně běžný postup v rámci státního úřadu. Jenže Ústav neměl být státním úřadem, ale veřejnosti, badatelům i novinářům otevřenou institucí. Tiskovým mluvčím i samotnými zaměstnanci je přitom tato směrnice vykládána jako úplný zákaz komunikace s médií bez vědomí (zprostředkování) tiskového mluvčího, a to přesto, že paragraf 4 zákona č. 181/ 2007 Sb. pouze taxativně vyjmenovává úkoly Ústavu – veřejnou prezentaci témat nebo bádání o letech před listopadem 1989… Pokud jako novinář budete chtít vědět, co se stalo 25. února 1948, musíte se obrátit na tiskového mluvčího.



Alibi té části občanské pravice, která není o situaci v Ústavu blíže informována, poskytuje dle všeho vědomě manipulativní text Jana Brabce, který pod titulkem Ústav totalitních režimů: lovci agentů se mění v úředníky otiskl týdeník Respekt v čísle 38/2008. Autor v něm Ústav idylicky popisuje jako bezproblémově fungující vzdělávací a badatelskou instituci, jehož dobrou pověst kazí vlastně jen anonymní hlasy zasvěceně v tisku promlouvající „o katastrofálním stavu uvnitř ústavu, o zastrašování zaměstnanců, podlézání politikům a neschopném vedení“.



Pokračovat v líčení různých peripetií souvisejících s Ústavem pro studium totalitních režimů by šlo, když ne donekonečna, tedy po celé této straně. Nemělo by to ale žádný smysl. Jakékoli množství shromážděných fakt nebude mít platnost argumentů v boji, který je veden v první řadě ideologickými zbraněmi: pro Ústav, proti Ústavu… Je ukázkou velkého selhání české inteligence v obou jejích nejvýznamnějších táborech, že nedokáže své spory řešit také jinými zbraněmi.



Inteligence? Dialog?


Česká inteligence je jako celek v krizi a je nyní jedno, z jakých důvodů. Občanská pravice je zde nicméně silnějším partnerem, asi proto častěji ztrácí schopnost vnímat nuance ideových východisek protistrany a důvody, pro které na těchto východiscích trvá. Dokud se ale levice nekonstituuje a pravice ji nezačne vnímat jako legitimního partnera v debatě o společné budoucnosti tohoto státu v evropském rámci, do té doby nikam nepokročíme ani ve společenské diskusi, ani v konkrétní diskusi o osudu jednoho Ústavu. A brání to i společné snaze vymoci si na sféře politiky změny v těch oblastech, které mohou pomyslně spojovat intelektuály všech zemí – ať by to byla změna způsobu obsazování státem jmenovaných rad (ať už těch mediálních, nebo té ústavní) nebo navýšení rozpočtu pro vědu a výzkum.



Málokdo z intelektuálů má ale dnes nadhled nad současnou českou (ne)- diskusí, málokdo je myslitelem originálním alespoň natolik, aby pouze nedodával sofistikované argumenty politice, ale aby na politiku působil ucelenými koncepty. Střet a prohlubování příkopů mezi levicí a pravicí (politickou i intelektuální) není pro naši společnosti perspektivní cestou. V rámci toho zdůrazněme, že je krajně žádoucí až nezbytné začít hledat shodu v otázce Ústavu dříve, než se kdokoli začne vážně zabývat senátním návrhem na zrušení KSČM, jak o něm informoval páteční denní tisk a také dříve, než dojde na závěrečné hlasování týkající se zákona o třetím odboji. Publicistické i politické bitvy, které nás budou kolem těchto dvou témat čekat, rozumnou diskusi takřka jistě znemožní.



A zpátky k Ústavu


Umírněná východiska ke společenské diskusi o budoucnosti Ústavu mohou být následující: odchod stávajícího vedení, zrušení klauzule zabraňující v práci ve vedení Ústavu bývalým členům KSČ, transformace do podoby moderní historickovzdělávací instituce věnované moderním dějinám, faktické (nikoli pouze formální) oddělení činnosti Ústavu a Archivu bezpečnostních složek a jejich přeměna z organizační složky státu do podoby veřejnoprávní korporace. Pokud k takové shodě nedojde, tak možná nebude Ústav po vítězství sociální demokracie ve sněmovních volbách zrušen – strana bude obtížně získávat dostatečnou podporu zároveň ve Sněmovně i v Senátu. Docela bude stačit odepřít mu politickou a finanční podporu. Je to ostatně zhruba deset let, kdy byl po nástupu ministra vnitra Václava Grulicha vyměněn tehdejší ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Marián Gula za Ireneje Kratochvíla. V této době ostatně z pozice náměstka odchází jistý Pavel Žáček, již s ideou založení nové a efektivnější, ale stejně zaměřené instituce.



Přitom platí, že by nový ředitel měl být alespoň formálně vybrán výběrovým řízením, nikoli pouze jmenován Radou, jak tomu bylo v případě Pavla Žáčka, a stejně tak by všichni, kdo nebyli do svých funkcí vybráni na základě doložitelných výběrových řízení, měli svá místa v takových řízeních obhájit.



Kandidátů na ředitele – mělo-li by jít o odborníka a ne o člověka nominovaného politicky, vůbec není mnoho. V každém případě by mělo jít o člověka, který není s Ústavem vůbec spojen, kdo se věnuje buď tématu československých dějin ve dvacátém století anebo analýze komunistických režimů jako takových. Když pak připojím několik dalších kritérií, která zde již pro nedostatek prostoru nerozepisuji, zůstává mi na výběr pouze mezi třemi jmény – v Německu působícím Pavlem Kolářem (rozhovor viz LtN č. 2/2008), pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Michalem Kopečkem a profesorem Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Janem Rychlíkem. Budiž tento výčet ani ne tak konstatováním, že by se některý z nich ředitelem stát měl (chtěli by vůbec?), ale spíše upozorněním, že lidí, kteří relevantně mohou mít ambici takovou instituci řídit, je jen málo, a že nemá-li jít o nominaci politickou, ale odbornou, pak prostě nezbývá než dojít ke společnému kompromisu. Toto je návrh, na jehož základě by mělo být možné o budoucnosti Ústavu jednat, má-li být jako idea zachován. Je pouze potřeba, aby se do této diskuse o budoucnosti Ústavu a jeho možných alternativách (viz také LtN č. 2/2008) zapojila širší veřejnost, jeho současné zaměstnance nevyjímaje.

 

Patrik Eichler


* Patrik Eichler je členem redakce Literárních novin. Rediguje rubriky Spor a Rozhovor.
* Text vyšel v Literárních novinách 2008-45 na straně 3.
* Publikováno online 10.11.2008

 

Převzato z www.literarninoviny.cz

 

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Neděle Pondělí Úterý
Sněhové přeháňky
-2°C /-5°C
Zataženo
0°C /-3°C
Polojasno
2°C /-3°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace