REKLAMA

Hudba jako Komenského koncept morální čistoty

 

Odkaz Jana Amose Komenského je nosným prvkem výstav, kterými se český stát zařazuje do kontextu evropské kultury a vzdělanosti. Tuzemskem i zahraničím již putuje expozice Orbis Pictus výtvarníka Petra Nikla, která se snaží rozvíjet imaginaci a tvořivost skrze fenomén hry. Pedagogické muzeum Jana Amose Komenského v Praze připravuje na začátek příštího roku novou stálou reprezentativní expozici Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě. V této souvislosti uvádíme jeden z méně známých, avšak důležitých aspektů pedagogického díla našeho velikána – jeho pohled na hudbu.

 

Je zřejmé, že žádná část rozsáhlého díla Jana Amose Komenského nevyvolala takový celosvětový ohlas jako právě jeho dílo pedagogické, přičemž v těchto nadčasových spisech narážíme mimo jiné i na četné zmínky o hudbě, která stejně jako tehdy i dnes je mimo jiné přirozeným prvkem účasti člověka na bohoslužebných aktivitách a jednou z forem manifestace náboženského vyznání. Komenský pojímal hudební umění jako těžko postradatelnou složku života člověka, která v něm nabývá funkce výchovné, vzdělávací, religiózní, ale i řekněme kratochvilné. Sám byl sice básník a skladatel, ale především v jeho teoretických myšlenkách se skrývá dodnes drahocenná inspirace pro rozličná umělecká odvětví.

 

Virtuozita není vše

 

Ve filosoficky laděném díle Labyrint světa a ráj srdce se autobiografická postava Poutníka setkává s lidmi pěstujícími hudbu: „I přijdem do jiného pokoje, kdež plno hudeb a zpěvů, břinkání a hlučení rozličných nástrojů spatřím; a některé okolo nich stojící a z vrchu, z důlu, po stranách nazírající a uch nastavující, co to, kde, kudy a kam zní, jak a proč se čím zní neb nezní, vystihnouti chtíce. Někteří pravili, že již vědí, a plésali, pravíce tu Božského cosi býti a tajemství nad tajemství; protož to s velikou chutí a poskakováním rozbírali, skládali, překládali. Ale k tomu se jeden z tisíce nevydařil; jiní jen hleděli. Pakli kdo také ruky přičiniti chtěl, škřípalo to a vrzalo, jako i mně. Takž já vida některé dosti, jakž se zdálo, vzáctné lidi za hřičku a maření času to míti, šel sem odtud.“ Symbolická restrikce dobové hudebně provozovací sféry v jedinou komnatu je komentována se zřejmým a neskrývaným opovržením. Kritika povrchní a laciné hudební praxe zaplavené snobstvím, lživými a neautentickými postoji, zde pak vyznívá jako zřejmý didaktický apel. Nabízí se přiléhavá vysvětlující pasáž z Komenského didaktické hry Diogenes kynik znovu naživu, kde ve druhém výstupu třetího dějství filozof Diogenes vznáší obvinění na hlavu muzikantského stavu: „Hudebník: Co stanovíš o hudebnících? Diogenes: Vás volám na soud, že sice dovedete dřevu přizpůsobit tóny, ale nedovedete stejně přizpůsobit mravy správnému řádu.“ Je to tedy patrně řád mravní, který Komenský ve svých úvahách úzce spojuje s řádem hudby a který je v ní imanentně obsažen.

I v tomto případě se prokazuje, že náplň Labyrintu, pro který Komenský často čerpal ze svých vlastních životních zkušeností či ze zkušeností svých přátel, je aktuální i s téměř čtyřistaletým odstupem. Třebaže dílo završuje katarze navozená vědomím nadpozemské přítomnosti Boha jako utěšitele a všemocného spasitele, Labyrint světa je voláním po obecných reformách v řadách pozemských, umělecký okruh nevyjímaje.

 

Ideál harmonie

 

Podobně orientované stanovisko nacházíme i v Komenského díle Obecná porada o nápravě věcí lidských. Příznačným motivem této obsáhlé rozvahy odkrývající nesčetné množství demokratických myšlenek je pansofie. Vševěda, která je zde znázorněna jako všudypřítomný princip prostupující každým lidským konáním, tu zřetelně přerůstá v osobitý způsob vidění světa. Soulad a vyrovnanost stavů a věcí tady Komenský připodobňuje také k hudebnímu řádu a vytváří tak jednoznačnou metaforickou paralelu: „Harmonií nazývají hudebníci libou souzvučnost více hlasů, ať už by to byly hlasy živé či vyluzované tlučením nebo troubením na nějaký hudební nástroj. Je pro uši i duše tím libější, čím více se na ní podílí pěveckých sborů nebo hudebních nástrojů. Zvláště tehdy je vhodné mluvit o pan-harmonii, plné a všeobecné souzvučnosti všeho se vším.“ Tuto domnělou analogii následně ilustruje i ve světle přírodních věd: „Zajisté témuž, co hudebníci u zpěvu nazývají harmonií, říkají geometři rovnoběžnost, pokud jde o čáry, nebo úměrnost, pokud jde o obrazce, a optikové symetrie čili souměrnost, nádhera čili souladnost, ozdoba čili znamenitost, když mluví o zrakových paprscích.“

Jakým způsobem vlastně Komenský chápe samotnou harmonii hudební? Z textu plyne, že výhradně „ve třech stálých intervalech primy, tercie a kvinty (hudebníci vědí, že mimo tyto tři zvukové intervaly není žádné souzvučnosti)…“ Toto přesvědčení je pak nepochybně založeno na jeho praktickém poznatku, „že třetí hlas je souzvučný s hlasem prvním, k němuž se přece nedospěje jinak, než prostřednictvím hlasu druhého? Rovněž v souzvučných zpěvech jen tři hlasy znějí souladně a všechny ostatní, i kdyby jich byly tisíce a tisíci způsoby by byly spolu spletené, vždy zůstávají jen pouhými oktávami těchto tří.“ Dokonalá a disonancí zbavená harmonie zpěvních hlasů tu symbolizuje ideální soustavu všehomíra reprezentovanou svou znějící podobou – slyšitelným výrazem jednoty a vyváženosti.

 

Význam duchovního zpěvu

 

Nástrojem ušlechtilého spojení lidského vokálního projevu s touto univerzální harmonií je podle Komenského zajisté duchovní zpěv, jehož hlubšímu studiu se oddává především na stránkách svého Amsterodamského kancionálu. Myšlenkově závažná se jeví zvláště jeho předmluva, v níž uvažuje o genezi a podstatě zpěvu obecně, speciálně pak o původu a významu duchovních písní. K jejich vydání jej musela vést nejen snaha uchránit písňové bohatství Českých bratří, ale také touha poskytnout souhrn instruktivních podnětů, jak s tímto bohatstvím nakládat. Komenský se ve svých komentářích nevyhýbá ani písním světského charakteru a naopak oceňuje, když „matky zpěvem kojí dítky, a tak je libě uspávají, jako pocestní a pracující lidé na poli a na vinicích, plavci na lodích, žena při předení a šití odhánějí tesknost mysli a práci si oslazují veselým zpíváním…“ Zcela opačný postoj však v oblasti lidové slovesnosti zaujímá vůči popěvkům, které označuje jako „bujné, frejířské a modlářské“. Ochromená morálka se znovu dostává na pranýř Komenského kritiky.

 

Onu mravokárnou tíhu těchto slov jejich autor v mnoha ohledech vyvažuje požadavkem zvýšené účasti žen na provozování duchovního zpěvu. V očích Komenského je to především všeobecná potřeba vzdělanosti, která v kontextu hudebního umění podmiňuje schopnost jeho přijímání, jak se o tom vyjadřuje ve své Řeči o vzdělávání ducha: „Vzdělané blaží Orfeova kytara a blaženě se věnují nábožné hudbě; takže jati sladkostí zvučného souzvuku, tím lépe, pozornost jí všude věnují podle příkladu Davidova a Šalomounova. Nevzdělaní jsou jako osel u lyry. Je-li u nich slyšet nějaký zvuk, jsou to neladné křiky opilých nebo neotesané hulákání při neumělém tanci.“

 

Petr Drkula

Převzato z www.literarninoviny.cz (publikováno 2. listopadu 2008)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Středa Čtvrtek Pátek
Polojasno
30°C /15°C
Dešťové přeháňky
30°C /18°C
Bouřky
26°C /19°C

REKLAMA
Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace