REKLAMA

Odolat svodům žánrových klišé

 

Pokoušet se na současnou českou kinematografii roubovat žánrové škatulky zdá se ve většině dílčích případů nesmyslné. Poslední snímek Václava Marhoula, Tobruk, svou žánrovost při vší dobré vůli nezakryje – a je mu naopak ke cti, že ke kategorii válečného filmu nepřistoupil jako k předpřipravené formičce, ale jako k výzvě, která si žádá přepracování.

 

 

Zdroj: Archiv ČT

Válka všech jako válka jednoho člověka – vojín Lieberman (Petr Vaněk).

Tvrdit o filmu Tobruk, že je poctou československým vojákům, kteří uprostřed druhé světové války bojovali v Africe proti Němcům a Italům, je nezasloužené zjednodušení. Záměrem režiséra nebylo věrně zobrazit historickou událost tak, jak se v čase odehrála, i s jejími nespornými vítězi a hrdiny. Do kontextu obrany libyjského přístavu Tobruk československým praporem je zasazeno nadčasové drama o mezních situacích, ve kterých padají veškerá předsevzetí i představy o morálce, dobru, zlu, hrdinství a obětech.

Díky výbornému technickému zpracování film působí velmi syrově a realisticky. Masky, kulisy a rekvizity jsou natolik přesvědčivé, že diváka neopouští dokonalá iluze výcvikového tábora a následných bojů ve vyprahlé poušti. Kamera se nebojí ani velmi nepříjemných, naturalistických detailů. Mohou působit jako šok, ale přispívají k celkovému vyznění filmu – i takový je totiž život ve válce. Kdo však očekává od válečného filmu velkolepé bitevní scény či konvoje tanků a tisícihlavé davy, mohl by být Tobrukem zklamán. Ne že by k přestřelkám a výbuchům nedocházelo, nicméně přelet letadel vidíme jen krátce a ve tmě – nejen tím dává film najevo, že záměrem tvůrců nebylo ohromit za každou cenu. Noční kulometnou palbu nabízí Tobruk jako ohňostroj žhavých kulek a soustředí se hlavně na to, aby divákovi přiblížil libovolný den ve válce optikou běžného vojáka. Tedy nikoli letecké záběry na bombardování přístavu, ale zbloudilá bomba amputující nahému kamarádovi nohy z pohledu sedícího člověka. Nikoli hordy tanků a Rusů dobývající Berlín, ale pár běžících Němců, kteří se vzápětí obrátí zády a prchají zpátky do pouště. Tu kamera snímá v celé její tajemné hrozivosti – nehostinnou, nekonečnou, vyprahlou, nesoucí smrt, a přesto je právě tím klíčovým zbytečným kusem země, kvůli němuž vojáci umírají.

 

Přesvědčivý i bez patosu

 

Tobruk je na první pohled mužský film. V kontextu české kinematografie je to výjimečné a snad proto se o něm často psalo právě s tímto akcentem. Námětově podobný Tmavomodrý svět vystavěl na pozadí odboje osudovou love story, ostatně milostná dějová linka jako by byla i v dalších, tuzemských i zahraničních válečných filmech, téměř povinná. To však neospravedlňuje její častou kýčovitost – vždyť ve válce skutečné není ani bez milostných trojúhelníků o tragické konce nouze. Tobruk ovšem funguje jinak. Ženský prvek se objevuje zřídka, přesto lze jeho absenci pocítit – stává se rozbuškou několika scén, například z vojenských vycházek. Jedinou ženou na plátně je až příznačně nepřitažlivá černá prostitutka, jejíž popularita svědčí o zoufalství a vyprahlosti vojáků. Nepřítomnost ženského elementu nechává tedy dostatečný prostor pro to, aby vynikly jiné než milostné či rivalské motivace mužských hrdinů. Členové 11. československého praporu se ve válce ocitli z různých důvodů, které v mnoha případech zůstanou divákovi zatajeny, avšak všichni bojují za vlast dobrovolně. Tento fakt stejně jako výsledek bojů o Tobruk svádí k okázalé heroizaci aktérů, čemuž se režisér úspěšně vyhnul a soustředil se spíše na realistické zobrazení drobných epizod. Divákovi nabízí, zjednodušeně řečeno, pouť vojína Pospíchala od jeho příjezdu do egyptského výcvikového tábora, do kterého nastoupil společně s Židem Liebermanem. Konfrontace dvou nováčků s ostatními členy praporu, tvrdý výcvik a navazování přátelství jsou však teprve předehrou pro opravdové bojiště, libyjskou poušť. Příběh spojený s osobou vojína Pospíchala však zaplňují rovněž další členové praporu. Jejich výstupy jsou často pouze epizodní, stejně jako děj. Nejedná se totiž o klasicky vystavěný příběh s vývojem od klidného počátku, přes krizi a zpět do výchozího stavu. V rychlém sledu předkládané scény nejsou nikterak významněji propojeny a jedinými linkami, které se jimi táhnou až do konce a v tragickém závěru se překvapivě prolnou, jsou přátelství Liebermana s Pospíchalem a nenávist celého praporu vůči agresivnímu veliteli, desátníku Kohákovi. Přestože film neobsahuje ucelený příběh a výsledek bojů se z plátna prakticky nedozvíme, díky zobrazení každodenních drobností a mezilidských interakcí si uvědomujeme, že každý voják je zároveň jedinečný člověk, že má určitou povahu a nikdo, ani on sám, netuší, jak se zachová v kritickém okamžiku. Film, stejně jako válka (i sám život), svým hrdinům klade do cesty nečekané překážky, nutí je jednat v nestandardních situacích, kdy o životě a smrti nerozhoduje ani povaha, ani rozum, ale pouhé iracionální instinkty a pocity. Tragikomické příhody z výcvikového tábora nám postavy přiblíží, smějeme se s nimi a bojíme se o ně, když se ocitají pod palbou, avšak ani reakce hlavního hrdiny nedokážeme předvídat a překvapují nás. Válka je nepochopitelná, nesmyslná, krutá, a Tobruku se to podařilo beze zbytku zachytit.

 

Martina Veliká

* Tobruk. Režie a scénář Václav Marhoul. Kamera Vladimír Smutný. Střih Luděk Hudec. Hudba Sussan Deyhimová, Richard Horowitz. Hrají Jan Meduna, Petr Vaněk, Robert Nebřenský a další. ČR 2008.
* Martina Veliká je studentkou filmové vědy na Filozofické fakultě MU v Brně.
* Text vyšel v Literárních novinách 2008-41 na straně 12.
* Publikováno online 20.10.2008

 

Převzato z www.literarninoviny.cz

 

 

Oficiální trailer filmu Tobruk (www.youtube.com).

>>zpět
Předpověď počasí
Pondělí Úterý Středa
Polojasno
22°C /11°C
Dešťové přeháňky
23°C /12°C
Občasné bouřky
24°C /14°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace