REKLAMA

Bollywood – indická realita…?

 

Už pošesté měli všichni milovníci indické (nejen) komerční kinematografie možnost navštívit pražský Festival bollywoodského filmu, který oproti loňským čtyřem dnům trval celý týden a z kina Světozor expandoval rovněž do oblíbeného artového kina Evald.

 

Na letošním, již šestém ročníku Festivalu bollywoodského filmu bylo možné indickou zpravidla komerční kinematografií nahlédnout v celé šíři jejího pestrého repertoáru: s typickými bollywoodskými „žánrovkami“ se zde střídaly nekomerční krátké filmy distribuční společnosti NoMasala (jejíž zakladatel Bernd Luetzeler byl jedním z letošních festivalových hostů), bollywoodskou klasiku proložila animovaná hinduistická komedie s ekologickým poselstvím v podobě notně bizarního snímku Hanumanův návrat, kde se dočkáme kromě veselých písní i obrazové citace z Matrixu, nebo legendární seriál, na kterém vyrostla v době normalizace snad celá jedna generace. Míním pochopitelně Sandokana, jehož představitel Kabir Bedi, hlavní hvězda mezi hosty letošního ročníku, přitáhl k festivalu i pozornost těch médií, která ho v minulých letech přehlížela jako mistrovství světa v kriketu.

 

Programové rozmanitosti odpovídal i podtitul Indická realita…? Natolik obecný, aby se pod něj vešlo v podstatě cokoli. Podtitul, který je spíše než klíčem k výběru filmů ze strany organizátorů podnětem k zamyšlení pro diváky. Jakým způsobem se Bollywood vyjadřuje k indické realitě? Jak naopak ovlivňuje život v Indii? Najdou se i v rámci komerční bollywoodské kinematografie filmy společensky kritické?

 

Na poslední otázku dávají jasnou odpověď filmy klasika Guru Dutta, který proslul kromě jiného i snahou včleňovat do komerčních filmů se zpěvy a tanci vážná témata. V loňském roce byl na festivalu promítán jeho snad nejslavnější film Pyaasa (Neutuchající žízeň, 1957), letos jsme se mohli seznámit s milostnou komedií Pan a paní 55 (Mr. and Mrs. 55, 1955), která je považována za jeho Hollywoodem nejvíc ovlivněný film. A skutečně: vtipné dialogy mezi ústřední dvojicí – nezaměstnaným karikaturistou Prítamem (hraje ho tradičně sám režisér) a dívkou z bohaté rodiny Anitou – mohou připomenout konverzační komedie George Cukora nebo Billyho Wildera. Na příkladu Prítama režisér ukazuje, že i když je člověk chudý, neznamená to, že se nechá jen tak jednoduše koupit. V postavě Anitiny panovačné a bezskrupulózní tety Sity Deviové je kritizováno prosazování západního stylu života (konkrétně boje za nezávislost žen na mužích) na úkor indických tradic. Až při návštěvě Prítamovy švagrové, oddané matky a manželky, Anita pochopí, co znamená skutečné štěstí. Typicky bollywoodskou postavu potrhlého přítele, který prožívá paralelně s hlavním hrdinou svou komickou verzi milostného příběhu, ztvárnil režisérův objev a oblíbenec Johnny Walker. Snímek ovšem kromě hereckých výkonů vyniká rovněž vynalézavou a vysoce profesionální prací s kamerou a zvukem, která na sebe upozorňuje především při nápaditých hudebních číslech.

 

Na půdu společenské kritiky se pustil i film Vanaja (2006), který získal cenu za nejlepší debut na loňském Berlinale. Jazykem filmu je telugština, oficiální jazyk svazové země Ándhrapradéš, ležící na jihovýchodě Indie. Aby režisér a zároveň scenárista Radžnéš Domalpalli dosáhl maximální autenticity, rozhodl se obsadit do svého filmu neherce, kteří ovšem museli projít téměř ročním hereckým výcvikem. K tomu se navíc v případě dvou hlavních představitelek přidaly lekce tance kučipudi a zpěvu. A pro zajímavost: představitelky dospělých ženských rolí (včetně statkářky Ramy Deviové) získal režisér díky inzerátu, kterým údajně hledal pomocnice do domácnosti, neboť mu klasickou výzvu k hereckému konkursu úřady nedovolily zveřejnit.

 

Hlavní hrdinkou filmu je čtrnáctiletá dívka Vanaja (výborná Mamatha Bhukyaová), která kvůli své touze stát se tou nejlepší tanečnicí kučipudi odejde ze školy a nechá se zaměstnat u místní statkářky Ramy Deviové (Urmila Dammannagariová), bývalé tanečnice, kterou svou drzostí, inteligencí a vytrvalostí přesvědčí, aby ji začala učit. Její cestu ke slávě však zkomplikuje statkářčin syn Šekar, jehož násilné sblížení s Vanajou nezůstane bez následků. Rama Deviová se snaží celý skandál ututlat, Vanaja se však rozhodne, že se tak snadno nevzdá, i kdyby pro ni její pomsta byla bolestnější než pro Šekara. Film působí velmi civilně a autenticky, ovšem nikoli amatérsky. Vanaja dojímá hlavně svou schopností být na jednu stranu nečekaně silná a odhodlaná, na druhou stranu dětská a zranitelná. Krom toho se tu můžeme seznámit s jinou hudební a taneční tradicínež tou, která dominuje v bollywoodských filmech.

 

Legitimní terorismus?

 

Dílem, které nejlépe odpovídalo tématu letošního ročníku (Indická realita…?), a které bylo zároveň nejkontroverznější, byl film Přiznej barvu (Rang de basanti, 2006, režie Rakéš Omprakáš Mehra). Britská dokumentaristka Sue se v něm vydává do Indie natočit hraný dokument o mladých bojovnících za nezávislost, kteří pro své ideály neváhali položit život. Výchozím bodem je deník jejího dědečka, jenž ve službách britské vlády řídil výslechy a popravy mladých povstalců, avšak postupně k nim začal cítit velký respekt. Sue brzy po příjezdu zjišťuje, že dnešní mladí Indové na žádné ideály nevěří a vzletné řeči o lásce k vlasti jsou jim k smíchu. Přesto se jí nakonec povede přesvědčit partu studentů z místní univerzity, aby v jejím dokumentu hráli. Síla příběhu mladých revolucionářů na ně postupem času začíná působit, probouzí se v nich touha změnit nejen svůj zahálčivý způsob života, ale i současnou zkorumpovanou a lhostejnou společnost. Poté, co kvůli nečistým obchodům na ministerstvu obrany zahyne v troskách vadného letounu jejich přítel, rozhodnou se mladí hrdinové přijmout poněkud radikální řešení. Zabít ministra. V nejlepších tradicích bollywoodského melodramatu nám tvůrci nabízejí výborná taneční a hudební čísla – tentokrát však do bollywoodského stylu vstupují i prvky rocku a hip hopu. Nejrůznější slzopudné a citově vypjaté scény jdou daleko za hranici toho, co by si troufla většina euroamerických režisérů. Film nabízí podívanou, ale zároveň i velmi znepokojivé poselství. Totiž, že přijmout osud ministrova kata a poté se s úsměvem na rtu nechat postřílet zásahovou jednotkou je v indické současnosti řešením pro duši přijatelnějším, než se bezcílně poflakovat a popíjet s kamarády. Ovšem otázka, kde je hranice mezi terorismem a legitimním bojem za spravedlnost, která v průběhu filmu několikrát zazní, zůstává v podstatě nezodpovězena.

 

Naopak zástupcem filmů bezproblémových, odpočinkových a morálně zcela (možná až příliš) nezávadných byl Život v metropoli (Metro, 2007, režie Anurag Basu), jehož ústřední zápletku si autoři vypůjčili z filmu Byt (The Apartment, 1960) již zmíněného Billyho Wildera. Základní linie snaživého úředníka, respektive pracovníka call centra Rahula, který se snaží vypracovat ve firmě pomocí svého bytu, jejž půjčuje svým nadřízeným k realizaci jejich mimomanželských povyražení, je doplněna milostným hledáním dalších postav. Šrutí už je dvacet osm let a pořád nenašla toho pravého. Její sestra Šikha je nešťastná v manželství s Randžítem. Její bývalá učitelka tance Šivaní prožívá svou podzimní romanci poté, co se k ní zčistajasna vrací její láska z mládí Amol (hraje legendární mužská bollywoodská hvězda Dharmendra). Randžít udržuje poměr se svou sekretářkou Nehou, kterou ovšem miluje jeho podřízený Rahul. Život v metropoli je velmi příjemné melodrama, sice bez tanečních čísel, ale zato se svérázným tříčlenným „boybandem“, který proniká do děje tu s rockovou vypalovačkou, jindy zase s jímavým popovým songem, při kterém interpretům stékají kapky deště po mužných hrudích.

 

Pan Sandokan

 

A když už padlo slovo mužný, nelze se nezastavit u letošní hlavní hvězdy, charismatického Kabira Bediho. „Díky“ němu jsme mohli vidět film Tádžmahál: Příběh nehynoucí lásky (Taj Mahal: An eternal love story, 2008, režie Akbar Chán), respektive evropskou premiéru mezinárodní verze; ta původní se v roce 2004 stala v Indii kasovním propadákem. Těžko odhadnout, jakých kvalit dosahovala, nicméně i snímek nově upravený budil rozpaky a dojem, že absence většího diváckého úspěchu byla spíše oprávněná. Ačkoli: přinejmenším jsme se dozvěděli, proč byl postaven Tádžmahál. Víc než dostatečnou kompenzaci za rozpačitý filmový zážitek však přinesla následná beseda s Kabirem Bedim. Kromě hlubokých očí a velmi příjemného hlasu je Kabir Bedi vybaven i spoustou vědomostí a velmi zajímavým životním příběhem. Během besedy promluvil o hindustánštině (spojení urdštiny a hindštiny, jakémsi univerzálně srozumitelném jazyce, používaném často právě v bollywoodských filmech), o vlivu perské kultury na kulturu indickou a také o tom, jaký vztah ke zpěvu a tanci má on sám. Prý jej raději obdivuje z bezpečné vzdálenosti. Kromě druhého dílu Sandokana představil festival Kabira Bediho ještě v klasickém bollywoodském dobrodružném filmu Křehké vztahy (Kučhe Dháge, 1973, režie Rádž Chosla). Bedi v něm ztvárnil jednoho ze dvou banditů, které pojí nesmiřitelná nenávist. Až čistá láska k nevinné vesnické dívce a snaha učinit ji šťastnou z nich udělá přátele doslova na život a na smrt. Film, jistě sám o sobě velmi zajímavý, byl obohacen nevšedním způsobem projekce, kterým vyústily už v předchozích dnech započaté časté technické problémy. Například u dokumentu Jak se máš, Afghánistáne? musela být projekce zastavena asi deset minut před koncem, neboť DVD nosič, ze kterého byl film promítán, měl zajímavou vlastnost, že v půlce každé kapitoly nechal obraz poskočit a film se posunul na začátek kapitoly další. Promítač si toho ovšem všiml až na samém konci, kdy si nedočkavé publikum vykřičelo puštění závěrečné scény zobrazující dojemnou smrt obou hrdinů. Technické problémy spojené s promítáním filmů z DVD nosičů (dominantní forma projekce na festivalu) byly spolu s absencí katalogu nebo přinejmenším programové brožury hlavním nedostatkem letošního ročníku. Je sice pravda, že organizátoři po nepovedené projekci ochotně vraceli peníze za lístek, ale vzhledem k tomu, že jinou možnost vidět tyto filmy divák už pravděpodobně nedostane, by asi bylo na čase tyto problémy nějak řešit. Další výtka by mohla směřovat k tomu, že k snímkům uváděným v malém sále nebyl zajištěn český překlad. Organizátoři by se možná měli zamyslet, jestli má festival sloužit jako seznámení s bollywoodskou kinematografií pro nezasvěcené, nebo jako platforma pro setkání nadšenců. Byla by škoda, aby natolik zajímavá akce přicházela kvůli organizačním zmatkům o své příznivce. Přes všechny výtky jde totiž o jedinečnou možnost proniknout do dosud spíše tajemných zákrut indické kinematografie.

 

Veronika Havlová


* Festival bollywoodského filmu, Praha. 6. až 12. října 2008.
* Veronika Havlová je studentkou filmové vědy na Filozofické fakultě MU.
* Text vyšel v Literárních novinách 2008-44 na straně 12.
* Publikováno online 2.11.2008

 

Převzato z www.literarninoviny.cz .

 

 

Trailer k filmu "Race", který byl v Česku promítnut v rámci Festivalu bollywoodskeho filmu (www.youtube.com).

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Středa Čtvrtek Pátek
Polojasno
30°C /15°C
Dešťové přeháňky
30°C /18°C
Bouřky
26°C /19°C

REKLAMA
Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace