REKLAMA

Recenze: Nikdy nejsme sami – Na český poměry dobrý


Nejprve se omlouvám režisérovi Petru Václavovi za to, že jsem jeho filmům v minulé verzi této recenze podsunula protičeskou notu (a hlavně se omouvám filmu Zpověď zapomenutého, která skutečně protičeské noty neobsahuje a Petr Václav Čechům nijak nevyčítá, že si dostatečně neváží hudebního skladatele Josefa Myslivečka. (Nejen) proti vyznění mého článku se ostře vymezil na svém facebookovém profilu.



Napsal: „Rozhodně si nechci stěžovat. Připouštím ale, že jsem lehce konsternován vztahovačností mnoha lidí a jejich pocity, že si dělám z českého národa otloukánka. Dovedu však pochopit, že někteří lidé jsou si nejisti sami sebou, svými schopnostmi, svými hodnotami a stávají se v důsledku vztahovačnými. Ti pak mohou mylně interpretovat můj film o několika lidech jako jakousi snahu očernit celou českou společnost. Jedná se přitom o omyl: moderní heterogenní a postindustriální společnost všude po Evropě vytváří tento typ nespokojených a radikalizujících se, frustrovaných lidí. Ti z nich, kteří se přikloní k extremismu, se mohou stát nebezpečím pro celou společnost. Obrátit se proti ní. Předpokládal jsem, že to divák pochopí, místo toho, aby mne považoval za destruktéra. OK. Dobře. Beru. Každý interpretuje, jak umí. Nyní však žasnu nad recenzí v Literárních novinách na film Nikdy nejsme sami, kde se dočítám hned v úvodu, že "I v poetickém hudebním dokumentu o Josefu Myslivečkovi Zpověď zapomenutého rýpe do Čechů za to, že si neuměli a neumějí vážit talentovaného rodáka." Přitom v celém filmu Mysliveček vypráví pouze o svém životě umělce v Itálii, o radostech i těžkostech spojených s životem na Apeninském poloostrově své doby. O Češích se vůbec nevede řeč! Film navíc ukazuje Václava Lukse, který nám znovuobjevuje Myslivečkovu hudbu. A jeho skvělé hudební těleso, které je složeno převážně z českých, skvělých hudebníků. Opravdu nechápu. Zpověď zapomenutého bude promítána tuto neděli v 18:30 v Kině Pilotů. Po projekci bude následovat debata s Václavem Luksem. Srdečně vás zvu. Tomu, kdo najde v tomto filmu protičeské podrývačské motivy, koupím polárkový dort.“





Petr Václav nedělá to, co většina současného místního kinematografického mainstreamu ano: neobrušuje hrany palčivých problémů, naopak do nich jde naplno. Václavův nejnovější film Nikdy nejsme sami provázela velká očekávání. Z Berlinale si loni přivezl diváckou cenu. Jde o dílo autora cenami osázené Cesty ven, má lákavý název, trailer i plakát. Václav opět přizval ke spolupráci kameramana Štěpána Kučeru. Jako i v Cestě ven tu září Klaudia Dudová, Václavův (ne)herecký objev, který se pro velké plátno narodil. A to poslední, co jsem od Petra Václava viděla – intimní dokument Zpověď zapomenutého, konkrétně má velká očekávání přiživila asi nejvíc.



Jenže nejprve docela slibně našlápnutá poetika zvrhlosti v Nikdy nejsme sami se postupně rozplizne, a svět, v němž se frustrace vrší na frustraci a chystá se vyvrcholit ve velké zlo, se nečekaně zadrhává na „nepravděpodobných“ postavách a situacích či velkých metaforických gestech, která kvůli přehnanosti vyznívají skoro naprázdno (postřelený muž umírající v lese se snaží zastavit krvácení dolarovými bankovkami, kterých má plnou igelitku). Experiment se střídáním barevnosti a kamer, na něž se točilo, je (z mé strany) spíš nepochopen, těžko říct, zda má na diváka nějaký podvědomý efekt, u mě vyvolal dojem, že jsem svědkem nepodařeného experimentu.


Velmi netypickou roli předvádí Karel Roden, kterého sice známe v různých polohách, ale takto odporně a zároveň komicky snad ještě v žádném českém filmu nevypadal – šišlá, je hysterický, nosí levné dámské sluneční brýle se zlatým ornamentem, na čele se mu kroutí ofina do kudrlinek a nejvíc ze všeho na světě se obává o svůj život. Aby se někde venku něčím nenakazil, nechává se živit svou ženou a velmi snadno podléhá paranoiám agresivního souseda, který věří, že za každým rohem číhá zlo. Své děsy oba plíživě přenášejí i na své děti, u nichž agrese klíčí relativně nevinně, ale brzy se ukáže, že hranice mezi krutostí dětských her a skutečností dospělých je velmi tenká. Mnou i mým okolím nejkritizovanější postavou je hypochondrova žena (Lenka Vlasáková), která se zamiluje do romského vyhazovače z nočního klubu (Zdeněk Godla), a dá se kvůli němu na prostituci. Situace lehce odkazuje na film Kráska dne, jenže postava ztvárněná Vlasákovou není rozhodně znuděná a frustrovaná luxusem a pohodlím, spíš se stává prostitutkou jakoby bezdůvodně, jen aby se zalíbila vyhazovači, což nedává žádný smysl. K dětem a doma se totiž chová citlivě a rozumně a divák vůbec nedostane příležitost pochopit, co se jí mohlo v mysli odehrát, aby došla k takovému zkratu.



Nikdy nejsme sami má být pravděpodobně varováním před zahleděností do svých vlastních potíží a před neschopností udržet si velkorysou mysl. Jenže celek zůstal podivně zaseknutý mezi bizarním a realistickým a apel ve výsledku vyznívá upatlaně, navíc skoro padá do pasti angažovaného umění, kdy se divák cítí režisérem varován až vychováván. O nebezpečích fašizace naší společnosti už mluvíme delší dobu a Petr Václav k této diskusi přispívá, ale neříká nic nového. Frustrace plodí další frustraci, zlo plodí další zlo, agrese další agresi. To víme. Problém vidím v tom, že pokud se opravdu nůžky mezi rostoucím počtem nacionalistů a zbytkem společnosti rozvírají, je třeba podle mě v tomto pokročilejším stádiu situace jednat citlivěji, než jen výsměšným útokem proti paranoidním nacionalistům, který z filmu Nikdy nejsme sami cítím. Na druhou stranu musím rozhodně uznat chybu a připustit, že Petr Václav skutečně paušálně neútočí na Čechy, tento dojem u mě vznikl víc po přečtení několika zahraničních recenzí, například na serverech Variety.com a Hollywoodreporter.com, než po zhlédnutí filmu).


Film má ale zároveň i mnoho pozitiv (nejen herecký výkon Klaudie Dudové, ale i Zdeňka Godly či Miroslava Hanuše) a výsledný dojem je ze všeho nejvíc rozpolcení. Jsou tu momenty, kdy se objevuje skvělá atmosféra, výrazně posílená zajímavou prací se zvukem (Daniel Němec). Tímto jsem dospěla k dalšímu recenzentskému klišé, které každý tvůrce pravděpodobně nesnáší: celek nic moc, ale jsou tam některé krásné momenty...Prostě, jak říkáme, zase na český poměry dobrý.


Nikdy nejsme sami
Česká republika, 2016, 105 min.
Scénář a režie: Petr Václav
Kamera: Štěpán Kučera
Zvuk: Daniel Němec
Střih: Florent Mangeot
Hrají: Klaudia Dudová, Lenka Vlasáková, Miroslav Hanuš, Zdeněk Godla...



Kateřina Nechvílová



Převzato z www.literarky.cz
(Publikováno se svolenním vydavatele 15. dubna 2016)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Čtvrtek Pátek Sobota
Občasné bouřky
31°C /18°C
Bouřky
26°C /18°C
Dešťové přeháňky
21°C /14°C

REKLAMA
Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace