REKLAMA

Koláž z osudových polibků

 

Z poukazování na výročí roku 1968 se pomalu stává klišé. Historické, sociologické a politologické analýzy na téma „osmičkové roky“ na nás prší ze všech stran. Tato tematika se dočkala i boomu v oblasti uměleckého zpracování, divadlo jako nejintenzivnější společenskou platformu nevyjímaje.

 

Divadelní studio Továrna: Políbila Dubčeka (texty Karel Steigerwald – Políbila Dubčeka, Ať hoří Paříž; Francisco Nieva – Zrychlené srdce). Režie Viktorie Čermáková. Premiéra 16. 10. 2008 v divadle La Fabrika v Praze.

 

Za Dubčekem do Fabriky

 

Z poukazování na výročí roku 1968 se pomalu stává klišé. Historické, sociologické a politologické analýzy na téma „osmičkové roky“ na nás prší ze všech stran. Tato tematika se dočkala i boomu v oblasti uměleckého zpracování, divadlo jako nejintenzivnější společenskou platformu nevyjímaje.


Přímo událostem souvisejícím s rokem 1968 nahlédnutým v širší nadnárodní perspektivě je věnována inscenace Políbila Dubčeka Divadelního studia Továrna. Nezávislé uskupení je tvořeno třemi osobnostmi pražské divadelní scény (Viktorií Čermákovou, Evou Salzmannovou a Karlem Steigerwaldem) a jeho mottem je obnova divadla jako „polis“ pro svobodnou komunikaci. Nejen tato až politická proklamace, ale i projekty předcházející inscenaci Políbila Dubčeka (inscenace Horáková x Gottwald, zařazená do cyklu Perzekuce.cz věnovaného českým dějinám, viz A2 č. 18/2006) a i osobní a umělecké vazby režijně-herecko-dramaturgického tria vylučují vykalkulovanost jejich nejnovějšího podniku, velkoryse rozkročeného právě mezi politikou, uměním a osobním svědectvím.

Osudové polibky

Název inscenace spojující intimitu polibku s odlidštěnými historickými figurami – byť i s lidskou tváří – odkazuje na ambivalenci toku dějin poskládaného z rozhodnutí politických špiček i malých soukromých příběhů. Ne nadarmo se režisérka Viktorie Čermáková k inscenaci vyjadřuje slovy: „Dějiny, to jsme pořád my“, ne nadarmo se Eva Salzmannová v roli dívky, která políbila Dubčeka, ale i vypravěčky celého příběhu po dvaceti letech ohlíží na minulost své postavy s rezignací a slovy: „To jsem byla tehdy blbá.“ Motiv polibku obyčejné dívky a vysokého státního činitele známe z dobové fotografie, která se stala východiskem i pro filmový dokument Polibek Alexandra Dubčeka, v němž Martin Dolenský pátrá po osudech „dívky z davu“ Jaroslavy Machové. Dramatik Karel Steigerwald ho ve střední části inscenace rozpracovává hned natřikrát. Přesně tolikrát se líbá protagonistka, a vždy s fatálními důsledky. Nejprve s Allenem Ginsbergem při jeho korunovaci za krále pražského Majálesu v roce 1965 jako nadaná studentka stržená reformistickým společenským pohybem. Poté s Alexandrem Dubčekem v roce 1968 jako do pásové výroby uklizená kádrově nevyhovující mládežnice. A nakonec s Leonidem Iljičem Brežněvem po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa jako vystřízlivělá uklízečka, snící o jiných světech alespoň v šedé zóně své mozkové kůry.

Tato, pro český kontext stěžejní část inscenace je obklopena úvodní koláží na téma revolta pařížského studentstva Hoří už Paříž, poskládanou z citátů z Marxe, Carriera, Che Guevary a dalších, a dále závěrečnou hříčkou španělského dramatika Franciska Nievy Zrychlené srdce, zobrazující kolaps citu a intelektuální prázdnotu Západu i Východu po euforii šedesátých let. Výsledná trilogie tak dramaturgicky obhospodařuje úctyhodně rozlehlé geopolitické pole, ve kterém se promítají různé perspektivy pohledu na události roku 1968 a jehož mnohoznačnost si přímo říká o pluralitu režijních, hereckých a estetických stylů.

Inscenace s pluralitním obsahem i přijetím

Tomuto požadavku vychází režisérka Čermáková beze zbytku vstříc. V první části inscenace pracuje s davovými scénami velkých pláten pařížské revoluce v podání studentů vyšší odborné herecké školy. Druhá část je pojata jako bláznivá východoevropská groteska. Vousatý pohádkový dědeček Ginsberg v podání Zdeny Hadrbolcové recituje své poštívající verše mezi jednáním politbyra. Reformní komunisté jako Dubček Ondřeje Pavelky i jejich zrádci jako Biľak Davida Prachaře pečou v mrazivě komických scénách lidskou tvář, kterou nakonec tito inženýři lidských duší vytáhnou z trouby coby spálený škvarek. V celé kráse se před našimi zraky zjevuje i panoptikum ruské generality včetně Brežněva s karikaturním ptačím voletem Jiřího Štrébla. Nadměrné zlehčení včetně závěrečného metaforického obrazu, kdy ústřední hrdinka pomocí vysokozdviženého vozíku zavěsí Brežněva na strop a triumfálně ho svým sarkastickým polibkem poplive, drží na uzdě právě postava vypravěčky, která svým životním příběhem permanentně připomíná tragický osud velké části generace dospívající v roce 1968. Nejstřízlivěji je i vzhledem ke své dramaturgické funkci pojata třetí část inscenace, v níž Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Jan Lepšík, David Czesany a Eva Salzmannová podávají koncentrované herecké výkony chladně komorní činohry.

Právě závěrečná část inscenace byla přijata s rozpačitým nepochopením. Ideově přitom do jejího konceptu skvěle zapadá. Pohled na druhou stranu železné opony, španělský kontext levicového idealismu protifrankistického odboje těžce zklamaného vyústěním Pražského jara a samozřejmě marasmus a ignorance konzumní společnosti vůči událostem v totalitních režimech obohacují zpracování „našeho ’68“ nejen o pohled zvenčí, ale i o nenápadnou aktualizaci. Jak moc nás, kteří jsme si kdysi nárokovali pozornost celého světa, pálí dnešní křivdy na jiných částech kontinentu? Realizace Nievovy hříčky však bohužel není natolik silná jako její dramaturgická obhajoba. Od předchozího dění je oddělena přestávkou a inscenaci se odcizuje. Možná by jednoznačnější přehlednosti celkového konceptu napomohla přestávka i po úvodní pařížské části, možná je klíč k organičtějšímu napojení poslední části v posílení „průvodcovské“ funkce hlavní hrdinky-vypravěčky.

Inscenace Políbila Dubčeka byla premiérově uvedena na festivalu české alternativy Příští vlna/Next Wave. A je obdivuhodné, že projekt, v němž účinkující a asistenty počítáme na desítky, vznikl právě ve sféře nezávislého divadla. Svým rozsahem, záběrem i zaměřením by se totiž daleko spíše měl objevit v subvencovaných divadlech národních či městských. Právě proto nezbývá než tvůrcům popřát, aby jejich dílo bylo završeno smysluplným počtem repríz, kterým jedině může inscenace provozně dozrát.

 

Martina Černá

Autorka je teatroložka a překladatelka.

Převzato z kulturního týdeníku A2 (publikováno č.46/2008)

 

>>zpět
Předpověď počasí
Sobota Neděle Pondělí
Polojasno
-1°C /-7°C
Polojasno
-5°C /-9°C
Polojasno
-6°C /-11°C

REKLAMA
Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace