REKLAMA

Jaký má dějepis v současném věku praktický význam?




Odpověď znali Řekové i Římané, středověcí magistři, kronikáři i novověcí obrozenci. Proč zrovna my, lidé technicistního věku, tápeme?


Má zkoumání historie praktický význam nebo je to jen kratochvilný koníček, který můžeme, ale nemusíme mít? Setkávám se s lidmi technického zaměření, kteří jsou přesvědčeni o tom, že historie je neužitečná, i s lidmi humanitního zaměření, kteří pochybují o významu svého intelektuálního snažení. Pokud vím, v žádné z dřívějších epoch lidé o významu dějinného poznání nepochybovali. Žijeme patrně v jediné době, která si dokáže klást otázku, zda je historie k něčemu užitečná. Není proto od věci hledat na tuto otázku také odpověď.

Stěžejním slovem titulní otázky je slovo „praktický“. Naše doba je téměř posedlá praktičností, užitkem a dalšími věcmi, které s tím souvisí. Jak ovšem toto slovo chápeme? Jako praktické dnes v běžném jazyce vnímáme to, co slouží k produkci hmotných a finančních statků, případně usnadňuje přežití a zvyšuje pohodlí. Historie produkující pouze texty se pak jeví nutně jako neužitečná.

Zajímavé je, že se v duchu materiálního pragmatismu jeví jako legitimní potřeba vlastnit mobilní telefon či televizor, ale nikoliv již potřeba zabývat se historií či uměním, byť jsou tyto potřeby o několik tisíciletí starší. Přesto potřeba vlastnit telefon se dnes samozřejmě dá dobře odůvodnit. Skrze chápání výrazu „praktický“ máme dnes tendenci dokonce rozlišovat vědy na praktické (fyzika, biologie, chemie, ekonomie) a nepraktické (historie, filosofie, literární věda, antropologie).

Paradoxní je, že v antice byla historie naopak považována za obor navýsost praktický. V duchu ciceronského historia magistra vitae byla vysoko hodnocena pro svou schopnost připravit člověka pro skutečný život. Životy historických osobností byly vnímány jako vzory, z nichž si měl mladý člověk vzít příklad pro svůj budoucí život, v duchu dalšího latinského přísloví: Verba movent, exempla trahunt. (Slova pohnou, příklady táhnou.)

Obecná představa velké části veřejnosti o nepraktičnosti humanitních a částečně i sociálních věd má samozřejmě své konkrétní dopady. Odráží se ve školské politice i v každodenní práci pedagoga. Napříč politickým spektrem jsou preferovány matematika, cizí jazyky a technické obory. Někdejší sociálnědemokratický vicepremiér Jiří Havel i pravicově smýšlející poradce pozdějších ministrů školství Petr Matějů zde přemýšlejí podobně: oba považují za úkol školství vybavit žáky takovými znalostmi a dovednostmi, které jim pomohou na trhu práce. Jde však nejspíš o mezinárodní trend, neboť francouzský ministr školství Xavier Darcos plánuje v rámci reformy školství snížení počtu hodin humanitních předmětů. I pedagog před tabulí naráží na obecný názor v podobě otázky: „K čemu nám to bude?“

Představa, že můžeme rozlišovat mezi praktickým a nepraktickým poznáním, je nicméně naivní. Vychází především z politického přání, aby se peníze, které sypeme do výzkumu, bohatě vrátily (nejlépe v podobě peněz) a nebyly přivedeny vniveč. Z toho důvodu se zavádějí různé metody měření úspěšnosti vědeckého výzkumu, které mají zajistit, že bude financováno právě to užitečné. Skutečně převratné objevy však vznikaly spíše z lidské zvídavosti než z touhy po praktickém užitku. Traduje se, že když Michael Faraday objevil zákon matematické indukce, zeptal se ho kdosi jízlivě: „K čemu je to dobré?“ Faraday pohotově opáčil: „K čemu je dobré čerstvě narozené dítě?“ Bez Faradayů by nebylo Edisonů, ale politikové by chtěli sponzorovat jen ty druhé.


Dědictví antiky


Proč byla historie v antice chápána jako praktická, zatímco dnes nikoliv? Co se za tu dobu změnilo? Může za to souhra dvou okolností. Jednak u Řeků bylo slovo praxe, které jsme z řečtiny převzali, spojeno spíše s představou jednání než technické dovednosti. Praktický byl život člověka veřejně činného, praxe tak znamenala spíše politiku a nikoliv výrobu. Druhou okolností bylo to, že příběhy politiků a vojevůdců byly chápány jako vzory určené k nápodobě. Historický příběh bez ohledu na to, že nebýval vždy stoprocentně pravdivý, sloužil jako způsob předávání informací o světě – říkal, jak to v životě chodí a proč jsou dnes věci takové, jaké jsou.

Příběh má ten význam, že může být určitým povzbuzením i vodítkem při důležitých rozhodnutích. Bohužel posun ve vnímání praktičnosti vyvolává představu, že kvalita lidského života závisí na stavu výroby a nikoliv na našich rozhodnutích. Obliba beletrie v současné době příznačně klesá, zatímco stoupá počet praktických příruček, které se zabývají vším, včetně budování partnerských vztahů. Zdá se, že i pro kvalitní mezilidské vztahy je třeba uplatnit především dobrou technologii.

 


Zdroj: www.af.mil
Individuální zkoumání minulosti má větší význam než suchá fakta.

 

Jelikož přítomnost příběhu je možná hlavní zvláštností historie, lze předpokládat, že posun ve vnímání historie je též součástí obecnější tendence k oslabování významu příběhu. Co vlastně příběh pro člověka znamená? Je vývojově jedním z nejstarších způsobů předávání informací, přičemž lidská mysl je pro jeho přijímání vhodně vybavena. Výhodou příběhu je jeho mnohoznačnost (z exaktního hlediska ovšem vnímaná jako nedostatek), která umožňuje předat více vrstev informací, jež lze později rozkrýt různými interpretacemi. Pozoruhodné ovšem je, že příběh prospívá jedinci i tehdy, pokud ho nedokáže analyzovat. Na základě psychologického studia pohádek lze dokonce předpokládat, že vhodné příběhy prospívají našemu duševnímu zdraví, aniž bychom věděli, jak přesně tento mechanismus funguje. Příběh kromě toho svým důrazem na lidské jednání odkazuje na otevřenost budoucího vývoje a motivuje tak člověka k zodpovědnosti.

Uvádím tyto příklady, abych poukázal na potenciální význam příběhu pro kvalitu lidského života. Bohužel povědomí o významu příběhu není součástí obecného mínění. Paradoxní je, že zatímco podceňujeme dějepis s jeho vyprávěním příběhů, které je i podle některých pedagogických odborníků zastaralou výukovou technologií, pracovníci marketingu a reklamy jsou si vědomi důležitosti příběhových prvků pro působení na lidskou mysl a využívají je k praktikám, které bych neváhal nazvat manipulací.


Mýtus a interpretace


Přejdu nyní k jistému kontroverznímu tvrzení. Domnívám se, že úloha dějepisu je stejná jako úloha mýtu. Kontroverzní může být toto tvrzení z toho důvodu, že mýtus je nejčastěji spojován s adjektivem „falešný“, zatímco na historii požadujeme, aby byla pravdivá. Chceme- -li odmítnout určitý historický výklad či jeho část, říkáme: „Toto je mýtus.“

Mýty však byly ve své době chápány jako historická pravda a plnily dobře určitou společenskou funkci. Mýty vysvětlují svět kolem nás prostřednictvím příběhu, dávají dění kolem nás jistý smysl a jsou také zdrojem společné identity. Úloha historie je v podstatě tatáž. A jelikož pocit vzájemné sounáležitosti je nutným předpokladem mezilidské důvěry a ochoty podřídit se společným zákonům, lze společenský význam dějepisu pojmenovat dokonce i skrze liberální světonázor. Historik Dušan Třeštík to například vyjádřil slovy: „ … dějiny nepochybně ‚zpevňují‘ společnost tím, že fungují – řečeno jazykem sociologie – jako jeden z nejdůležitějších zdrojů ‚sociálního kapitálu’.“

Dichotomie falešný mýtus versus pravdivá historická věda je zavádějící také proto, že tak ignorujeme pravdivou část mýtu i prostý fakt, že my sami se můžeme ve zkoumání historie mýlit. Zapomínáme, že mýtus ve své době musel koneckonců vyhovět jiným pravdivostním kritériím. Zapomínáme, že i naše poznání je podmíněné a že každá empirická znalost je jen pravděpodobná. Podle této logiky se historická pravda dneška zákonitě stává falešným mýtem zítřka. Někteří lidé dějinám vyčítají, že jsou rozporuplné. Mají pocit, že si je každý vykládá po svém. K tomu je potřeba podat určitý komentář: i v historii lze rozlišit poctivé a nepoctivé řemeslo, ale vědecká nepoctivost není hlavním důvodem vnímaných rozporů. Ani při poctivě provozovaném řemesle nedostaneme jednotný obraz dějin. Je to dáno zčásti odlišným úhlem pohledu, zaměřeným jen na určitou část skutečnosti, i při popisu stejných událostí. Dva pohledy mohou být rozdílné, aniž by byl jeden méně objektivní (ve smyslu věcný), stejně jako není pohled na přední průčelí budovy objektivnější než pohled na zadní část domu. Pokud jsou v interpretaci dějin vskutku zásadnější rozpory, týkají se zpravidla hodnotových soudů. Sami vnášíme do dějin rozporuplná hodnotící kritéria a pak se divíme, že na nás z dějin nenadále vyskakují jako zlomyslný čertík ničící naše bohulibé úsilí o jednotnou historickou pravdu. Zjednodušeně řečeno: provozujeme-li poctivé historické řemeslo, nakonec se nepřeme o to, co se stalo, ale kdo byli ti hodní a ti zlí.

 


Zdroj: www.battlefields-site.co.uk
Alexandr Veliký vládl pár let, ale vzorem ideálního panovníka byl pro celá staletí.

Rozporuplnost historie, která je vnímána jako handicap, je logickým důsledkem výše zmíněné sociální funkce, z níž vyplývá potřeba dějiny hodnotit. Je to však i výhoda, neboť hodnotově prázdná historie by neřekla dnešku vůbec nic. Pokud se snažíme historii hodnotit, pak je také v pořádku, když o historii píší nejen odborníci, ale i novináři a spisovatelé. Skrze dějiny se totiž přeme o naši současnost. Říkáme, že chceme evropskou spolupráci, aby se už nikdy neopakovaly hrůzy světových válek. To už není pozitivistická (nehodnotící) historie, ale mýtus ve své sociální funkci, jakou má od pravěku. V historii není nikde napsáno, že už se nesmějí opakovat hrůzy světových válek, je tam pouze napsáno, že se to stalo. My říkáme: „Bylo to hrozné, již nikdy více!“ Tím dostává naše interpretace dějin funkci mýtu, aniž by byla nutně falešná. Skrze mýtus jsme schopni zdůvodnit současný stav společnosti, její směřování, a zároveň prožít sounáležitost založenou na společných dějinách a společném postoji k nim.



Z tradic ke svobodě


K vývoji na poli historického psaní dochází dvojím způsobem: jednak zpřesňováním faktografických poznatků a formulováním hypotéz v duchu popperovského přibližování se pravdě, jednak skrze vývoj společnosti a posuny jejích hodnot. Převyprávěním historického příběhu dochází k tomu, že si uchováváme zčásti starší tradici pohledu na dějiny a zčásti ji aktualizujeme pro naší současnost.

Někteří novináři píší o dějinách tak, jako by jejich hlavním posláním bylo veškeré tradiční pojetí dějin zbořit jako falešný mýtus, v naději, že se pak podaří odhalit holou historickou pravdu. Vývoj je ovšem možný jen skrze postupné kroky: představa, že zrušíme všechno poznání a novými, tentokrát již dokonalými, metodami ho vybudujeme znovu a lépe, je scestná. (Připomíná nejen Descartovu filosofii, ale i praktiky nejzrůdnějších diktatur světa.) Tradice je podmínkou dalšího vývoje.

Tradice je ale také podmínkou svobody a to je možná ještě závažnější závěr. Potřebujeme uchovávat a průběžně aktualizovat tradiční pojetí dějin, abychom byli svobodnou společností. Mohu se kriticky vymezovat k určitému pojetí svatováclavské tradice nebo je naopak hájit, mám tu svobodu zaujmout své stanovisko. Nebýt této tradice historického poznání, nastal by totální chaos v tom, která fakta jsou důležitá a která nepodstatná. Za těchto okolností by nemělo smysl se vůči nějakému pohledu vymezovat a de facto by po zboření všech tradičních dějinných příběhů nemělo smysl o dějinách vůbec mluvit. Historická tradice je mimochodem pro svobodu pozitivní i v tom smyslu, že bývá značně rezistentní vůči mocenské manipulaci. Na děti narozené za komunismu se bez ohledu na propagandu přenášela neoficiálními kanály úcta k Masarykovi. Český, dávno již katolický sedlák se ani sto padesát let po Bílé hoře nevzdal jisté úcty k Janu Husovi a Janu Žižkovi (a to ještě před obrozeneckou rehabilitací husitství).

Dějiny tedy mají smysl, pokud je historická tradice zachována. Naše doba je zaujatá tržně měřitelným užitkem, který v rámci převládající ideologie vytlačuje skrze proklamovanou objektivitu představu o tom, že věci mají též nějaký smysl. Nelze se zde zabývat filosofickým rozborem pojmu smysl, proto se omezím na zkratku: užitek poznání je v tom, co nám přináší za nové pohodlí, smysl poznání je v tom, že odpovídá na naši zvědavost a přináší nám porozumění. (Lidé s liberálním světonázorem v tom ovšem často nevidí rozdíl.) Smysl je samozřejmě mnohem subjektivnější a hůře uchopitelný. Máme ale proto poměřovat hodnotu poznání výhradně jeho užitečností? Kdysi jsem gymnaziálním studentům na semináři vyprávěl o německém komunistovi Harrym Naujoksovi, o němž psal v jedné ze svých knih slovenský historik Jozef Leikert. Nebyl to žádný vysoký funkcionář ani intelektuál. Tento člověk byl pozoruhodný tím, že přežil devět let v německých koncentračních táborech a po celou tu dobu dokázal energicky pomáhat svým spoluvězňům, přičemž některým z nich bezpochyby zachránil život. Váhal jsem, jestli se mám zabývat tématem, které je tak detailní a neznámé, ale nakonec jsem tak učinil. Po této hodině za mnou několik studentů přišlo, aby mi řekli, že se jim ta hodina líbila. Vyjádřili to mimo jiné slovy: „Tohleto fakt mělo smysl.“ Věděli, že se jich na Naujokse u maturity ani u přijímaček nikdo nezeptá a že jim tato znalost nepomůže na trhu práce. Přesto to pro ně mělo smysl. Proč?

 

Adam Votruba


* Adam Votruba je historik a učitel dějepisu na gymnáziu.
* Text vyšel v Literárních novinách 2009-10 na straně 7.
* Publikováno online 11.3.2009

 

Převzato z www.literarninoviny.cz

(publikováno se svolením vydavatele 16. září 2009)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Čtvrtek Pátek Sobota
Občasné bouřky
29°C /16°C
Dešťové přeháňky
17°C /10°C
Dešťové přeháňky
17°C /9°C

REKLAMA
Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace