REKLAMA

Moje ´zlatá šedesátá´


Je slunečná říjnová neděle, pravé babí léto, a můj muž se pustil do malování kuchyně. Lépe řečeno, po mém dlouhém přemlouvání se k nekonečně odkládané akci odhodlal. Manžel balancuje na štaflích a jeho nálada odpovídá nízké atraktivitě prováděné činnosti. Cítím, že bude lepší vyklidit prostor. Rychle se oblékám a vyrážím na Vítkov na výstavu „Zlatá? Šedesátá. Vzpomínky a realita“.

Vzpomínek mám plno, vždyť šedesátá léta jsem zažila na rozhraní dětství a mládí na vlastní kůži. Realita těch let je mi známa rovněž víc, než dost. Nedostatek peněz v šestičlenné rodině, shánění čehokoliv, co za něco stálo, podpultový prodej… Na druhé straně v mém životě dosud nepoznaná svoboda, uvolnění tuhého socialistického režimu, možnost navštívit kapitalistickou cizinu…

Dnes se procházím výstavním prostorem pražského Národního památníku Vítkov a vracím se o padesát let zpátky. „Tuhle vázičku má naše babička doma,“ slyším se bavit dvě mladé dívky. „Támhleten mixer je snad ještě někde u nás ve sklepě,“ upozorňuje starší pán svou průvodkyni.

Ano, i já se na všechny vystavené předměty dobře pamatuji, byly součástí mého života, od krabiček na čaj, vytoužených hodinek Prim, přes domácí spotřebiče, až po módu; ta mě samozřejmě coby mladou holku nenechávala tenkrát v klidu.

V roce 1960 mi bylo teprve jedenáct let, ale se zalíbením jsem se roztáčela v široké zelené letní sukni s vysokým pasem, zpevněným gumičkami. To byl ale teprve začátek.

Zakrátko nato jsem se dmula hrdostí nad žluto černě proužkovanou košilí s rozhalenkou na zip u krku, která byla tenkrát ohromně moderní. Nebyla k dostání, ale Ježíšek mi ji nechal ušít u místní švadleny.

Čas utíkal a na řadu přišla móda šusťáků. Kdo žil v šedesátých letech, musí znát šusťák, kabát ušitý z umělého materiálu. Samozřejmě, nebyl k sehnání, stejně jako zimní prošívané bundy s koženým sedlem a všechny ostatní módní novinky. Babička mi sehnala kabát úplně stejného střihu, ale z jiného materiálu, z takzvaného oberonu. To byla ta smůla, nebyl to pravý šusťák. Kabát jsem sice nosila, ale pyšná jsem na něj rozhodně nemohla být. Sestra měla větší štěstí, pokud se šusťáku týče. Maminka její kamarádky jí ho sehnala. Nebyl to sice ten „nejpravější“ tmavě modrý, byl vínový, ale byl to šusťák a já jsem ho sestře upřímně záviděla. Nakonec, tady na výstavě je k vidění taky vínový!

Košilím z umělého vlákna vyrobených v tehdejší DDR se tenkrát říkalo lidově dederonky. Dederonku musel mít každý, kdo za něco stál, dokonce i holky nosily dámskou dederonku k černé úzké sukni. Vydělala jsem na ni na prázdninové brigádě u zeměměřičů a jela si pro ni do Prahy, kde mi ji známá schovala „pod pultem“. Koupit dederonku v severočeském městě, kde jsme bydleli, bylo nemožné, ačkoliv hranice s DDR byla za rohem.

Když se dostala na výsluní anglická modelka Twiggy a s ní móda minisukní, vzaly jsme se sestrou na milost oblečení po naší mamince z doby jejího mládí. Máma to všechno schovávala na půdě coby vzpomínku na lepší časy, kdy její rodina ještě šila ve známém pražském salónu Podolská.

„Dole to ustřihneme,“ rozhodly jsme se sestrou „a uděláme z dlouhých krátké. To by neměl být problém.“ Modrobílá kostkovaná sukně do zvonu, černá úzká sukně s kabátkem, tmavomodré šaty s bílým límečkem, červené letní šaty s velkými bílými puntíky, béžové šaty s kytičkovým vzorem a úplně nejkrásnější růžové šaty s drobným světle modrým vzorečkem, ty nosila prý máma na letní zahradní slavnosti.

To všechno tam bylo a všechno se to dalo zkrátit. A my jsme krátily a krátily, naše zkracovací mánie neznala mezí. V ruce jsme nakonec amatérským způsobem zaobroubily dolní lem a bylo hotovo. Super modely nám ostatní holky záviděly, a že opravdu bylo co závidět! Takových kreací a všechno vyvedeno v mini. Že byla tu a tam nějaká ta dírka od molů, to nám, ani nikomu dalšímu nevadilo.

Na maturitním tablu mám účes s velkou načesanou boulí vzadu. Ta boule byla vytvořena pomocí příčesku a mně i všem mým kamarádkám ze školy tuhle módní kreaci vytvářela na hlavě naše šikovná spolužačka Eda.

Maturitu jsem už ale skládala ostříhaná zcela na krátko po vzoru Twiggy. Přestože můj nový účes maminka doma ohodnotila slovy: „Marcelko, ty máš geniální talent na to, jak se zohyzdit,“ já jsem se cítila výborně. Bylo to nové, bylo to jiné, bylo to progresivní!

Když jsme na podzim sedmašedesátého roku vyrazily s kamarádkou autostopem do Prahy na vysokou školu, neměly jsme o sobě pochyb. Jsme kočky, jsme super, dokážeme všechno a nikdo a nic nás nemůže ohrozit!

Za rok nato přijely sovětské tanky, zlatá šedesátá vzala postupně za své a nastalo období normalizace, upevnění vedoucí úlohy KSČ a nová nesvoboda. Všechno jakoby zešedlo, i ta móda snad už neměla ten šmrnc. To už je ale na jiné vyprávění…

Říjen 2010

Marcela-Matejkova-story.estranky.cz

Hodinky PRIM, to byl v rodině pojem


Marcela Matějková


Převzato z www.neviditelnypes.cz
(Publikováno se svolením vydavatele 8. listopadu 2010)

 

>>zpět
Omlouváme se, ale registrace v tuto chvíli není možná, z důvodu řešení Souhlasu o poskytování osobních údajů – registrace bude opět možná od září 2018. Děkujeme za pochopení!
Předpověď počasí
Sobota Neděle Pondělí
Oblačno
-2°C /-4°C
Sněhové přeháňky
-2°C /-4°C
Sněhové přeháňky
1°C /-2°C

Portál - kniha Hry a trénink Paměti

Logo Ministerstvo práce a sociálních věci Logo Život90
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace